Když matka vypouští děti z hnízda

z knihy Supermatce řekni sbohem , vydal(o): KNA

Snad nejvíce inspirativní kniha na téma rodičovství, jakou jsem kdy měl v rukou, nese titul: Rodičovství není pro zbabělce. Zdá se mi ale, že existuje ještě něco těžšího než být rodičem – a sice nebýt rodičem. Mám na mysli dobře zvládnout to, když děti opouštějí domov a začínají svůj vlastní samostatný život.

Den, o němž jsme dlouho jen snili, je najednou tady – děti jsou dospělé.

Jakási matka napsala autorce oblíbených knih o mateřství Ermě Bombeckové tohle:

Četla jsem vaše texty o syndromu prázdného hnízda, o období mateřské osamocenosti, když děti dorostou a opustí domov. Momentálně jsem až po uši v nikdy nekončícím praní, uklízení a vaření, malému rostou zoubky a starší kluci se neustále perou. Manžel právě volal, ať povečeříme bez něj, a totálně mi rozhodil plány. Mohla byste mi o tom ještě chvíli povídat?

A Erma Bombecková odpověděla:

Dobrá, proč ne. Přijde den, kdy vzorně uklidíte synům v pokoji, obří samolepky odlepené, postele ustlané, ramínka naskládaná ve skříni. Domácí mazlíčci v klecích. A důrazně řekněte: „Chci, aby to takhle zůstalo!“ – a ono zůstane.

Řeknete: „Když telefonuju, chci mít soukromí. Žádné běhání a honění kolem, žádné výsadky demoličního komanda. Ticho! Rozumíte?“ – a budete ho mít.

Konec omyvatelných plastových ubrusů, věčných fleků od špaget, hradů a věží na nečekaných místech. Žádné probdělé noci, vracející se rýmy, napařování, gumičky do vlasů všude po bytě a mokré zauzlované tkaničky do bot.

Jen si to představte. Rtěnky se správnými vršky, nepotřebujete hlídání na Silvestra, perete jednou týdně, při čištění zubů nemáte v náručí dítě, žádné rodičovské schůzky, rádia na plné pecky, nikdo si v jedenáct v noci neumývá v koupelně vlasy.

Zamyslete se nad tím. Přijde konec letmých pus, Mikuláše a čertů, chichotání, rozbitých kolen… konec odpovědnosti.

Toho dne zvoláte, jako už tolikrát: „Kdy už, u všech čertů, dospějete a budete se chovat přiměřeně svému věku?“

A oni budou.

Pro muže se sice plakat nesluší, ale jestli vás to uklidní, právě jsem uronil pár slz na klávesnici. Ale neměli bychom se nad tím příliš rozlítostňovat, prostě počítejte s tím, že tohle je cílová rovinka, ke které výchova dětí směřuje – vypustit je z hnízda. To je finále a smysl celého příběhu.

Není to však vůbec lehké. Matka věnovala celý svůj dosavadní život péči o své děti, chránila je před každým nebezpečím, před tím, aby jim kdokoli ublížil, ať už fyzicky, nebo psychicky. A vypustit je z hnízda znamená je tomu všemu najednou vystavit. Vzpomínám si, jak když bylo naší Katie jedenáct, vydala se poprvé sama nakupovat do města. Šli jsme s Dianne nenápadně za ní. Málem mě chytila policie za to, jak jsem se pokoušel ji nenápadně následovat do obchodů. Není možné, abychom je uchránili před chybami, omyly, zraněními. Právě projít těmito věcmi sám za sebe je totiž nutnou součástí procesu dozrávání a stávání se dospělým.

Můžeme se pokoušet mít jejich život pod kontrolou, ale to koneckonců není úplně reálné. Hezky to vyjádřil psychiatr a autor knihy Rodičovská trápení John White: „Není možné mít pod kontrolou jinou lidskou bytost, i když ta jiná bytost je vaše vlastní dítě. K tomu nejste oprávněni. Můžete je učit a vychovávat, můžete je cvičit a trénovat, ukazovat jim správný směr, upevňovat žádoucí vzorce chování, vysvětlovat a žádat. Ale nemůžete a nesmíte je ovládat.“

Byl krásný den a v zahradě seděla žena. Všude plno květin, ve vzduchu bylo cítit blížící se léto. Vtom si žena všimla čehosi, co vypadalo jako uschlý list ještě z loňské zimy. Když se podívala zblízka, uviděla, že je to kukla. Najednou se to začalo pohybovat – malý motýl vevnitř se pokoušel dostat ven. Začala být celá nervózní, když tak sledovala jeho žalostné pokusy, a nakonec to nevydržela. Vběhla do domu, popadla nůž a opatrně pootevřela tuhou slupku kukly, aby motýl mohl ven. Objevilo se jedno křídlo a pak druhé… Bylo nádherné pozorovat, jak se ven klube motýl.

Ten ale zamával křídly a zkoušel letět – jenže spadl na zem. Zkusil to znova – a zase spadl. To byla dost zvláštní podívaná: motýl, který se neuměl ani odlepit od země.

O nějakou dobu později ta žena povídala kamarádce, co se jí přihodilo, a ta jí poučila: „Já vím, že jsi to myslela dobře, ale když jsi do toho vstoupila, přerušila jsi proces, během kterého tomu motýlovi dorůstala křídla, aby je měl dost silná. V přírodě to tak chodí. Ten motýl měl ještě nějakou dobu trpět uvnitř kukly a chvíli s tím bojovat, protože právě při tom mu křídla dorůstají a zpevňují se.“

Vzpomínám si, jak jsem mnohokrát chtěl svým dětem pomáhat a řešit za ně jejich záležitosti. Dopracoval jsem nespočet seminárních prací, opravoval milostné dopisy a udržoval v bezpečné vzdálenosti agresívní finanční makléře. Ale jejich matka mi znovu a znovu kladla na srdce: „Robe, nechej je v tom. Musejí se to naučit sami, i když se při tom trochu zapotí.“ Velice dobře chápala, jak se líhnou motýli.

Je to už skoro deset let, co jsem dostal dopis od jedné ženy. Manžel ji opustil kvůli jiné a úkol vychovávat děti zůstal pouze na ní. Dokážu si představit, že pro osamělou matku může být to vypouštění dětí z hnízda ještě těžší. Ale báseň, kterou mi v dopise poslala, mne přesvědčila, že – stejně jako mnoho jiných matek – správně pochopila tajemství vypouštění dětí z hnízda: když je, jakmile přijde jejich čas, pustí, tak je ve skutečnosti získá.