Sekce: Knihovna

Georgette Blaquierová

Od splynutí ke sdílení...

Nároky a problémy všedního života jsou tu proto, aby očistily lásku od iluzí.

z knihy Odvaha žít lásku , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Na počátku manželství (mluvím o uzavřeném z lásky, nikoliv o spojení dvou citových zájmů, dvou potěšení či dvou nezávislých jedinců) prožívají velmi často manželé lásku jako splynutí s touhou všechno dělat společně, všechno sdílet. Každý se snaží vyhovět představám druhého či představám o ideálním křesťanském manželství. Ale jak říká kardinál Danneels: "Nemůžeme pořád chodit po špičkách, chytla by nás křeč." Nároky a problémy všedního života jsou tu proto, aby očistily lásku od iluzí.

Dochází pak k tomu, co mnozí považují za vážnou krizi (krize po sedmi letech manželství), co však je ve skutečnosti jenom uvědomění a uvedení do pravdy, aby dvojice lépe rostla v lásce. Uvědomím si, že už s ním (nebo s ní) nedýchám, že jsem ve svých obtížích sám (sama) či nepochopen(a), že by společný život vyžadoval oběti, k nimž nejsem svolný, že pro druhého už nejsem jeho jediným obzorem, naopak! Zkrátka někde uvnitř se cítím zklamán a pokořen. Někdy mě svírá úzkost, že jsem si spletl cestu, a odpovědnost za to svaluji na druhé.

Velkým pokušením je "jasnozřivost": "Teď už tě dobře znám, nedělám si iluze." Od jasnozřivosti k obviňování není daleko. Vzpomeňme si na Adama a Evu, když zhřešili... Užírám se svou zatrpklostí, svým zklamáním: "Ona si to neuvědomuje... On nemluví..." Splynutí je porušeno, ale co zbývá z lásky?

Navíc nemám čas na nějaká duševní rozpoložení - ani si je nemohu dovolit. Život přináší své starosti. Musím se nasazovat v práci (mám-li to štěstí, že nějakou mám). Musím splatit byt nebo nějaký najít. V noci nás budí děti a oba předstíráme, že spíme, aby vstal ten druhý.

Pak se hádáme pro nic za nic, jeden druhému se odcizujeme nebo se každý snaží zachránit své území, svoje soukromé loviště. Nebo přestanu zápasit a konflikty zatemňuji. Nebo se rozhodneme mít další dítě s nadějí, že v manželství začneme znovu. Jsem rozpolcen mezi obviňováním druhého a vlastním pocitem viny. Cožpak jsme všechno zkazili jako tolik jiných? Nebylo by tedy řešením přistoupit k činu, využít získané zkušenosti a začít znovu jinde a jinak? Leda že bych rezignoval, stáhl se a zaměřil život na děti, na kariéru, hmotné statky, atd. "Takový už je život!..."

Tehdy nás Bůh očekává, aby nás poučil právě o tom podstatném: že na sdílení musí být dva... "a budou ti dva jedno tělo" (Mk 10,8), a nikoli jeden v jednom těle. Že každý je jedinečný a nese si své vlastní tajemství. Že nikdy nebudeme moci druhého poznat až do dna, protože žádné dno neexistuje, že úcta k tajemství druhého je jedinou cestou k pravému poznání. A konečně že druhý patří nejprve Bohu, a pak teprve mně, že ho každý den od Něho dostávám a mám ho přijímat takového, jaký je, a ne jakého bych si přál. Že na něho nemohu vztáhnout ruku, ale každý den k němu něžně přilnout.

Je třeba umět používat takových prostředků, abychom se dostali do hloubky, abychom si řekli, jaké nesnáze prožíváme a neobviňovali přitom druhého. Nevyčítat například: "Tys mě zranil, když jsi říkal takové věci", ale říct: "Cítil jsem se zraněný, když jsi to říkala." Je třeba chtít se s druhým sdílet. Je to čas, kdy slova jsou mezi manžely nepostradatelná, a místo toho upadáme do pokušení zablokovat se v mlčení.

Někdy je rozhovor snadnější před někým třetím, domácím přítelem, knězem, někým, kdo má s manželskými páry zkušenosti. Jak jsme už podotkli, pomoc starších bratří je nezbytná, aby zavládla důvěra, dialog, aby manželé znovu nalezli naději, aby si stanovili priority ve vztahu k penězům, k práci. Často je dobré umět získat odstup například tím, že vykonáme duchovní cvičení, že si spolu sedneme, abychom se opět setkali, třebaže jsme se ve skutečnosti neztratili.

Milost svátosti manželství je potom milostí trpělivosti; znamená to, že nechceme příliš rychle vytrhávat koukol, abychom nevytrhali zároveň i obilí. Pochopme, že růst je pomalý. Jde o součást života v Nazaretě, při zemi, a sám Ježíš se tomu podřídil. Obtíže nelze vždycky vyřešit rychle - nejprve se s nimi musíme důvěrně seznámit. Stejně jako je nutné zavést dialog, musíme také přistoupit na to, že nemůžeme vždycky všechno dát hned "na stůl", aniž riskujeme, že druhého zdeptáme. "Trpělivost dosáhne všeho," říká Terezie z Avily.

V den, kdy si dokážeme vzájemně říct: "Máš právo být takový, jaký jsi", kdy se každý snaží spíše pomoci druhému než chránit sám sebe, je vyhráno. Láska prošla výhní, je očištěná a vzrostla. Pro růst manželů je to velmi důležitá etapa. Veliké moderní drama je v tom, že neumíme rozpoznat a zvládnout tuto etapu, že všechno rozbijeme, zatímco všechno mohlo být zachráněno. Nakažlivost rozvodů je dnes velmi vážná, protože odrazuje manžele od hledání, jak řešit své problémy. S pomocí Boží, skrze milost svátosti manželství vždycky řešení existuje a vždycky může zvítězit láska.

---

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Manželství není vždycky procházka s kytkou v ruce...
• Počáteční láska... (Zj 2,4)
• Životní starosti...