Nové Město na Moravě 1939

Nacisté vyhrávali jednu bitvu za druhou a postupovali na všech frontách

Patnáctého března 1939 obsadily Hitlerovy fašistické oddíly zbytek Československa a život rodiny Bradyových se navždy změnil. Nacisté prohlásili Židy za zlé a nebezpečné nepřátele všech lidí. Od té chvíle byli všichni Židé v Novém Městě, včetně rodiny Bradyových nuceni žít podle odlišných pravidel.

Židé směli opouštět své domy jen v určitých hodinách. Směli nakupovat jen ve vyhrazených obchodech a jen po vymezenou dobu. Nesměli cestovat, takže skončily návštěvy milovaných tet, strýčků a babiček v blízkých městech. Museli nacistům nahlásit vše, co vlastnili – umělecké předměty, šperky, příbory, bankovní knížky. Urychleně ukrývali nejcennější dokumenty do skrýší v podkroví. Tatínkovu sbírku známek a maminčino stříbro schovali ke svým nežidovským přátelům. Ale rodinné rádio muselo být odevzdáno nacistickému úředníkovi na ředitelství.

Jednoho dne chtěla jít Hana s Jiřím do kina na Sněhurku a sedm trpaslíků. Když se dostali k pokladně, uviděli nápis, na kterém stálo „Židům vstup zakázán“. Brunátní rozhořčením a s planoucíma očima se otočili a šli domů. Hana vcházela do dveří rozezlená a znechucená. „Co se to děje? Proč nemohu jít do kina? Proč prostě nemohu ten nápis ignorovat?“ Maminka s tatínkem se na sebe jen podívali. Jednoduchá odpověď neexistovala.

Zdálo se, že každý týden přináší nová omezení. Židům vstup na hřiště zakázán. Židům vstup na sportoviště zakázán. Židům vstup do parků zakázán. Hana už nesměla chodit na gymnastiku. Dokonce i rybník, kam chodila bruslit, byl prohlášen za území, kam Židé nesměli. Její přátelé, kteří nebyli židovského původu, byli z nových pravidel nejdřív zmateni stejně jako Hana. Seděli spolu ve škole jako dřív a nadále se bavili prováděním rozmarných kousků jako předtím, ve třídě i mimo ni. „Zůstaneme spolu navždycky, ať se děje, co se děje,“ slibovala Haně její nejlepší kamarádka Marie. „Nedovolíme nikomu, aby nám říkal, s kým si smíme hrát a s kým ne!“

Ale jak pozvolna ubíhal měsíc po měsíci, přestávali za Hanou její přátelé po škole i o víkendech chodit. Dokonce se Marie začala Haně vyhýbat. Mariini rodiče dívce židovskou kamarádku zakázali. Obávali se, že by celá rodina mohla být nacisty potrestána za to, že Marii toto přátelství schvalují. Hana se cítila nesmírně osamělá.

S každým dalším ztraceným kamarádem, s každým novým omezujícím opatřením cítila Hana s Jiřím, jak se jejich svět stává menším a menším. Měli zlost. Byli smutní, znechucení a zklamaní. „Co můžeme dělat?“ ptali se rodičů. „Kam je nám dovoleno jít?“

Maminka s tatínkem se snažili dělat všechno možné, aby odvrátili pozornost dětí od toho, co je zraňovalo, a snažili se jim najít novou zábavu. „Ještě štěstí,“ říkala maminka, „že máme velkou zahradu. Můžete si tu hrát na schovávanou. Můžete lézt na stromy a houpat se na nich. Můžete vymýšlet nové hry. V prostorách obchodu si můžete hrát na detektivy. Můžete prozkoumávat tajné chodby. Můžete hrát šarády. Buďte rádi, že máte jeden druhého!“

Hana a Jiří byli rádi, že mají jeden druhého, hráli si spolu, ale necítili se o mnoho lépe, protože bylo tolik věcí, které už nesměli podnikat, bylo tolik míst, kam už nesměli chodit. Jednoho krásného jarního slunného dne seděli sami dva na louce, nudili se a pohrávali si se stébly trávy. Hana se najednou rozplakala. „To není spravedlivé,“ naříkala. „Nenávidím to. Chci, aby všechno bylo jako dřív.“ Vytrhla chomáč trávy a vyhodila ho do vzduchu. Podívala se na bratra. Věděla, že se cítí stejně zle. „Počkej tady. Mám nápad.“ Za chvilku byl zpátky s blokem papíru, perem, prázdnou lahví a lopatkou.

„K čemu to je?“ ptala se Hana.

„Možná když sepíšeme všechny věci, které nám vadí,“ odpověděl, „uleví se nám.“

„To je hloupost,“ namítla Hana. „To nám park ani hřiště nevrátí. A Marii už vůbec ne.“

Ale Jiří naléhal. Koneckonců to byl starší bratr a Hana sama lepší nápad neměla. A tak několik dalších hodin svěřovaly děti papíru své bolesti, Jiří převážně psal, Hana převážně mluvila. Sepsali seznam toho, co jim chybělo, seznam všeho, co je trápilo a zlobilo. A potom udělali seznam všeho, co by dělali, seznam toho, co by chtěli mít, a seznam všech míst, kam by se chtěli dostat, kdyby nebylo této chmurné a tíživé doby.

Když byli hotovi, vzal Jiří popsané listy, svinul je, vložil do lahve. Uzavřel ji zátkou. Šli pak sami směrem k domu. Po chvíli se zastavili a Hana vykopala pod houpačkou velkou jámu. Jiří umístil lahev na její dno a Hana vše opět zasypala hlínou. Když bylo vše hotovo, celý svět se zdál o něco světlejší a jasnější, aspoň pro tento den.

Bylo obtížné pochopit smysl všeho, co se dělo kolem. Zvláště teď, kdy rodina byla bez rádia. Maminka s tatínkem byli zvyklí poslouchat v osm hodin večer zprávy z Londýna, aby měli čerstvé informace o Hitlerových šílených krocích. Jenže Židé nesměli po osmé hodině vycházet z domů. Poslouchání rádia bylo přísně zakázáno a porušení každého nařízení bylo důsledně trestáno. Každý se bál, že by mohl být uvězněn.

Tatínek vymyslel geniální plán, jak obejít nacistická pravidla. Požádal o malou laskavost svého dávného přítele, který se staral o velké kostelní hodiny. Tatínek se ho zeptal, jestli by nešlo, aby občas posunul hodiny o patnáct minut nazpět. Přítel souhlasil, a tak tatínek mohl tu a tam zaběhnout k sousedům, vyslechnout zprávy a být doma bezpečně, než hodiny odbíjely osm (tedy vlastně čtvrt na devět). Nacistické hlídky, které obcházely město, si ničeho nevšimly. A tatínek byl nadšen, že jeho plán funguje. Bohužel však zprávy, které slyšel z rádia, byly zlé. Velmi zlé. Nacisté vyhrávali jednu bitvu za druhou a postupovali na všech frontách.

(Obrázek: Hana s Jiřím)