Nezralý člověk se odmítá přizpůsobit

z knihy Maminky, které milují příliš , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Nezralost spočívá v odmítání mezí, které k životu patří; nezralý člověk se nechce smířit s tím, co mu není po chuti a co nelze nějak změnit, popřít či vymazat. Takový člověk si myslí, že zákon života, který od každého vyžaduje, aby dokázal pro dosažení nějakého životního cíle překonávat překážky a jít za svým navzdory nezdarům, pro něj neplatí.

Nezralý člověk říká: „Odmítám všechno, co mi nepřináší uspokojení.“ Neřídí se však principem hodnoty, ale principem slasti, a proto hluboké a trvalé uspokojení nikdy prožít nemůže. Nezralost vždy provázejí přehnané nároky a odmítání. Nezralý člověk se odmítá přizpůsobit skutečnosti a činí si nárok na to, že život se musí řídit podle jeho přání.
(…)
Říká se, že představy mají velkou moc… Když se snažíte nezralému dítěti promluvit do duše, téměř vás neposlouchá a myslí na hru, do níž se pustí za pár minut. Potřebuje, aby mu to, co má udělat, vždycky někdo usnadnil a učinil zajímavějším. Jeho svět se skládá z televize, her a počítače. Dělá to, co mu zrovna přijde na mysl – hraje si nebo úplně bez příčiny otravuje sourozence. Učí se, jen aby se neřeklo, odmítá o něčem přemýšlet, stačí málo a je myšlenkami někde úplně jinde. Správné je vždycky to, co ho napadne jako první. Úkoly dělá „od oka“, do studia nevkládá žádné úsilí.

Nezralost vždy doprovází domýšlivost a umíněnost. „Pravdu si vytvářím sám ve své hlavě,“ řekl mi jeden chlapec a dokreslil to na příkladu: „Když ve škole dostanu čtyřku, proměním si ji v hlavě na dvojku a mám klid.“ Mám úkoly? Předstírám, že žádné nemám. Dostal jsem špatnou známku z písemky? Přesvědčím sám sebe, že to dopadlo dobře. Neučil jsem se? Doufám, že mě učitelka nevyvolá a že mě nebude zkoušet z toho, co neumím. Stačí lusknout prsty a problémy jsou pryč. Rodiče po mně chtějí, abych dělal úkoly nebo pomáhal v domácnosti? Dělám, že jsem jim nerozuměl, a doufám, že na to zapomenou.

Nezralost je tragická proto, že takový člověk zaujímá k životu a jeho požadavkům neustále obranný postoj. Proto musí žít uzavřen ve svém vlastním světě, v ulitě, která mu poskytuje ochranu, ale zároveň ho chrání před životem a neumožňuje mu se s jeho požadavky se ctí vypořádat.
Takový člověk odmítá realitu a stále před něčím prchá. Život se pro něj stává nepřítelem.

Nejznepokojivější a nejsmutnější na nezralém člověku je to, jak zachází se vztahy k druhým lidem. Milován se cítí být jen tehdy, když druzí bezvýhradně uspokojují jeho přání. Nezralost překroutila jeho pojetí lásky do podoby:„Jestli mě máš rád, musíš dělat to, co říkám a o co tě žádám já, jinak mě nemiluješ.“

Nezralý člověk odmítá vše, co vyžaduje určité úsilí a námahu, a proto ani sám nedokáže milovat doopravdy. K lásce má stejný přístup jako ke všemu ostatnímu. Miluje jen tehdy, když ho to nic nestojí, když to nevyžaduje žádnou námahu, strádání, odříkání či riziko.

S nezralým člověkem je všechno v pořádku jen do chvíle, než mu přeložíte stéblo přes cestu, než mu řeknete něco, co nechce slyšet, nebo uděláte to, co si nepřeje. Nekonfliktně s ním může žít jen ten, kdo ho nevystavuje střetu s realitou a nežádá po něm nic těžkého a namáhavého, kdo po něm nechce, aby se stal lepším člověkem.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Osvaldo Poli

Témata: zralost, zrání | děti-rodiče

Související texty k tématu:

Láska v rodině (a výchově):
- Příprava na rodičovství a výchovu s humorem :-)
- Děti nejsou záplaty
- Děti odrážejí naši ne/lásku - R. Campbell
- Láska se musí přelévat Z rozhovoru s P. V. Kodetem
- Když dítě nepřichází J. Fenclová
- Další texty k tématu rodina zde, výchova zde

Láska k sobě, sebepřijetí:

Miluj sám sebe, abys mohl milovat druhé Láska k bližnímu bez lásky k sobě samému neexistuje...
Miluj sám sebe, aby ses mohl otevírat lásce druhých Milovat sám sebe je stejně důležitým přikázáním jako milovat bližního. Ježíš učinil z lásky k sobě samému měřítko lásky k bližnímu.
Láska k sobě samému je základ životní kreativity Pokud nemilujeme sami sebe, začneme mít přehnaný strach z poznávání vlastních chyb a nedostatků. Bůh ale nemiluje člověka pro to, kým člověk je, ale výlučně proto, že je.
Být vděčný sám za sebe Vděčnost nám otvírá oči, abychom dokázali vidět vlastní hodnotu. Často v nás totiž vězí až příliš hluboko sklon k sebeodmítání. Rádi bychom měli jiné tělo, jiné nadání, jiné možnosti. Když vidím jen co mi chybí, nerozvíjím co je ve mně jedinečné. Začnu-li pošilhávat po tom, co mají druzí a co já nemám, nedokážu už si všímat a vážit toho, co mám právě jen já.
Další texty k tématu: láska k sobě vztah k sobě, sebepřijetí