Sekce: Knihovna

Raniero Cantalamessa

Nemiloval nás jenom žertem

z knihy Slovo a život , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

„Neboť jestliže jsme s ním srostli tak, že jsme mu podobní v jeho smrti, budeme mu tak podobní i v jeho zmrtvýchvstání“ (Řím 6,5). Jaká smrt je „podobná“ té Kristově, kterou nám svatý Pavel v tomto textu předkládá? Nejde o vnější smrt těla spojenou s tak mimořádnými okolnostmi: bičování, korunování trním a ukřižování. Jedná se o vnitřní smrt, o smrt srdce! Ta první zmiňovaná může nastat pouze jedenkrát v životě; ta druhá se ale může uskutečňovat každý den.

Kristus zemřel nejprve ve své duši, pak teprve v těle. Zemřel, když přijal, že bude poražen a rozdrcen svými nepřáteli; když povolil, aby po něm šlapali jako po nepříteli, který padl na zem a kterému se položí noha na hruď a zvolá se: „Teď se hýbej, pokud jsi toho ještě schopen!“ Zemřel, když přijal – možná ve stejném okamžiku, kdy pronesl podobenství – že je pšeničným zrnem, které umírá pod zemí; pod zemí, tedy tam, kde si nikdo ani nevšimne, že umíráš a nikdo pro tebe nepláče. Tam, v hloubi srdce, nastala skutečná spásná Ježíšova smrt, protože tam zemřel sám sobě; tam nový Adam „svlékl sebe sama…a stal se poslušným až k smrti“ (Flp 2,7–8).

Mohl Bůh Otec nařídit věci, které učinili Ježíšovi jeho nepřátelé? Ne! Bůh nemůže nařizovat zlo. Skutky, které učinili proti Ježíšovi, představují hlubinu tajemství nepravosti světa. Ježíš uposlechl svého Otce a tím, že odpustil i nepřátelům, do posledního přání naplnil Otcovu vůli, která přece nechce smrt hříšníka, ale jeho obrácení a život. Ježíš přijal, aby jeho nepřátelé, kteří ho doprovázeli ke kříži „žili“, proto jim odpustil: „Otče, odpusť jim…“ „Odpusťte, a tak budete synové vašeho Otce, který dává déšť spravedlivým i nespravedlivým.“ Hluboké tajemství milosrdenství Božího! Ve smrti „já“ se ruší rozdílnost a realizuje se shoda s vůlí Boží, proto se o Ježíši říká, že „když mu spílali, on jim to spíláním neoplácel, když trpěl, nevyhrožoval, ale ponechal vše tomu, který soudí spravedlivě“ (1 Petr 2,23). „Ponechal svůj případ Bohu,“ ne proto, aby potrestal ty strůjce zla, ale aby, nakolik to bylo na něm, osvobodil jejich svobodu, a tak je spasil. „Nehrozil odplatou,“ tedy nepřemítal v srdci o slovech a důvodech, které by měl namítat svým protivníkům; nezkoumal „kdo“ mu působí největší utrpení, ale věděl „pro koho“ trpí.

Smrt podobná té Ježíšově (ono Pavlovo „jsem ukřižován s Kristem“) znamená právě toto: „Nežiji už já“ (Gal 2,20): nechal jsem ze sebe svléct své vlastní rozumné důvody; moje „já“ bylo pošlapáno, ale já ve svém srdci neúpím a nepřivolávám hněv a snahu o odplatu, ale spíše, i když v slzách, volám po svobodě. Až v tomto okamžiku ve mně může začít žít Kristus, ten Kristus, jenž jako první přijal můj vlastní osud, jenž byl ponížený a zraněný jako já, ba mnohem více než já.

Ať nikdo neříká, že poznal Boží lásku, která nám byla vylita do srdcí skrze Ducha Svatého, dokud mu tato láska neumožnila takto alespoň jedenkrát milovat svého nepřítele. Dokud miloval pouze ty, kteří ho také milovali, a odpouštěl pouze těm, kteří mu také odpustili.

Podívejme se blíže, zda jsme schopni takové smrti duše jako u Ježíše, kdy tato smrt předcházela tělesné smrti a nechala ho zvolat: „Má duše je smutná až k smrti“ (Mk 14,34). V Getsemanech se završilo pro nás neuchopitelné drama; Ježíš prožil na tom nejvyšším stupni to, co mystikové označují jako „temnou noc“ duše. Neskonalá přitažlivost lásky mezi Otcem a milovaným Synem byla jakoby proniknuta stejně silným neskonalým odmítnutím, protože Bůh nekonečně nenávidí hřích a Ježíš se stal v jeho očích „hříchem“ (2 Kor 5,21; 2 Petr 2,24); jasné maximální „ano“ vyřčené k Ježíšovi, nevinnému, svatému, bylo překonáno stejně radikálním „ne“. Vytvořil se tak rozpor mezi láskou a nenávistí, který drásal Spasitelovu duši. Nemáme žádné lidsky srovnatelné příklady, abychom to mohli popsat; možná by se to dalo přiblížit na příkladu velké lásky manželů, která byla nalomena nevěrou anebo úmrtím jednoho z nich. Když Ježíš na kříži zvolal: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mt 27,46), byl to právě jeho prožitek ztráty Otce, který ho k takovému výkřiku přivedl. Připadalo mu to, jako by Otec po dokončení „soudu nad světem“ a odsouzení hříchu od něj odešel, naprosto se od Ježíše vzdálil a opustil ho na kříži. A tak člověk poznává, co to ve skutečnosti znamená obejít se bez Boha, odmítat ho a hřešit!

Jedna mystička napsala: „V Kristu byla nevyslovitelná, mnohonásobná a tajuplná bolest. Nejvyšší bolest jakou si můžeme představit, která mu byla předurčena Boží moudrostí. Boží vůle, kterou nemůže žádná lidská mysl proniknout a která je věčně propojená s Kristem, mu vyhradila vrchol všech bolestí. Nakolik Boží vůle vzbuzuje úžas více než jakákoli jiná věc, o to více, intensivněji a hlouběji pak Kristova bolest. Nejprudší, nepopsatelná bolest oddělená od Boží vůle, tak nesmírná, že žádná mysl není dostatečně velká, aby ji mohla pochopit. Boží vůle byla pramenem a počátkem všech bolestí, které dolehly na Krista: z ní vyplývaly a v ní se také završily.

V Kristu se nacházela také mimořádná bolest, která vyvěrala z Božího světla, jež v sobě nosil. Bůh, nevýslovné světlo, tím že osvěcoval Krista způsobem pro nás nepochopitelným, sjednocoval ho se sebou díky této své věčné vůli a proměňoval ho v této své vůli, tím způsoboval Kristu takovou bolest, kterou žádná ústa nedovedou vyslovit. Kristus vnímal, že na něj doléhá nezměrná míra bolesti a utrpení, která svou nezměrnou hloubkou zůstávala nepostihnutelná pro žádnou živou bytost. Počátkem a pramenem takové bolesti, nahlíženo v božském světle, jež mu bylo dáno, byla Boží vůle.

V Kristu existovala také pronikavá a ostrá bolest vycházející z naprosto duchovního soucitu, který měl s celým lidským rodem, který nesmírně miloval. Kristus měl soucit s každým člověkem a zakoušel bolest podle míry jeho hříchů a pádů, o kterých s jistotou věděl, že se jich dopouští anebo dopustil. Kristus nevýslovně miloval každého ze svých vyvolených, a díky této své hluboké lásce, podle míry každého člověka, soustavně pociťoval jejich provinění, která spáchali anebo mají spáchat, a rovněž tresty, které by za takové skutky museli přijmout a snášet. Měl s nimi velký soucit, obtěžkal se jejich tresty a šel zpříma naproti této bolesti. Čím více je miloval z hloubky své duše, tím soucitněji bral na sebe jejich viny, aby naplnil Boží vůli.
V Kristu byla také bolest, která vycházela z lítosti a soucitu, které zakoušel k sobě samotnému. Měl sám se sebou soucit kvůli nekonečně bolestnému soužení, o kterém už tušil, že se na něj neúprosně valí. Věděl, že jej Otec poslal, aby na sebe vzal bolesti a zármutky svých vyvolených; věděl, že se nebude moci vyhnout převzetí těchto strastí a že právě kvůli nim bude obětován. Proto v něm byla i lítost a soucit k sobě samotnému. Kdyby někdo z nás předem věděl, jak velká bolest a úzkost na něj čekají, a byl v tak bezvýchodné situaci, neprožíval by jen při pomyšlení na takové hrůzy rovněž soucit a lítost nad sebou samým?

V Kristu byla také bolest z lítosti pro svou milovanou matku. Svou Matku totiž Kristus miloval více než jakékoli jiné stvoření, od ní přijal své tělo. Ona byla totiž sklíčená a zarmoucená kvůli svému pravému Synu mimořádným způsobem, více než každý jiný tvor, to vzhledem ke své hluboké a drahocenné vnímavosti. Proto mu jí bylo líto tou nejvyšší bolestí, když ji viděl tak těžce trpět. Matčina bolest byla velmi pronikavá, ale i tuto bolest na sebe Kristus vzal. A i tato bolest měla své místo a základ v Božím plánu.

Všechny tyto bolesti se staly jedinou bolestí v Kristově duši a drásaly ji do takové míry, že každá z nich jednotlivě přetékala a trýznila také jeho tělo“ (bl. Anděla z Foligna).

I nám, kteří zde dnes rozjímáme nad jeho utrpením, Kristus opakuje slova, která jednoho dne řekl blahoslavené Anděle z Foligna: „Nemiloval jsem tě jenom žertem!“ nebo: „Nepoznal jsem tě tak, že bych tě pozoroval jenom odněkud zpovzdálí.“ Když poprvé zaslechla tato slova, byla jimi zasažena stejně jako kdyby měla „bolestnou ránu“, protože vnímala, že se v ní dělo všechno opačně: že její láska byla skutečně jenom nezávazným žertem, růžovou vodou neschopnou přijmout alespoň něco ze Spasitelových bolestí. A to byla světicí! Co bychom mohli říci o nás samotných?

Rozjímání o utrpení duše našeho Spasitele nás nesmí přivádět pouze ke zkroušenosti a bolesti, ale musí v nás probouzet také naději. Naději pro nás a pro naše bratry; z ní máme čerpat slova, která by měla od nás směřovat k těm, kdo jsou v životě ponižovaní, zraňovaní, utlačovaní, jejichž práva jsou pošlapávána, k těm, kdo jsou stejně jako Ježíš poražení. Poražení a přemožení ze strany jakéhokoli nepřítele, včetně toho nejhoršího ze všech – posledního nepřítele – kterým je smrt. Je to jedna z porážek vzhledem k životu, kterou i v tomto okamžiku překonávají mnozí lidé kolem nás, možná, že dokonce přímo v našich rodinách. Nahání nám takový strach, že se o ní raději nahlas ani nebavíme; označujeme ji jako to „nejhorší zlo“. Zlo, se kterým bojujeme s vědomím a jistotou toho, že budeme poražení, na smrt poražení. Tato „nemoc“ nás velmi přibližuje k Ježíšovi Velkého pátku a obzvláště k Ježíšovi v Getsemanské zahradě. Je zapotřebí tomu, kdo je zasažený tímto zlem, neskrývat naději, protože v ní se nachází jejich vysvobození a vítězství. Ježíš byl sice poražen, ale stal se vítězem, co více, stal se vítězem, právě proto, že byl poražený! (Sv. Augustin říká: „Victor quia victima.“) Jen klidně přijměme všechny prostředky pomoci a naděje vědy (které se v těchto případech objevují stále konkrétněji a reálněji), ale nezbavujme se a nezbavujme je této velké naděje: Ježíš kvůli nám překonal i tuto hroznou smrt, která spočívá v očekávání a strachu ze smrti, ve smrti duše, a nyní tedy může stát po boku těch, kdo ho následují na této cestě.

Zakončeme toto rozjímání velmi prostými slovy: Děkujeme ti, Ježíši, že jsi pro nás vytrpěl všechny útrapy a bolesti, které na tebe přišly, a odpusť nám, pokud jsme tě dosud dokázali milovat pouze „žertem“.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Vzkříšený pro naši naději