Sekce: Knihovna

Anselm Grün

Návrat k postu

z knihy Půst , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Půst zintenzivňuje modlitbu, je modlitbou tělem i duší, stupňuje bdělost a otevřenost vůči Bohu.


Církev v podstatě zapomněla na půst. Z postu se stal postoj čistě duchový... Na čistě tělesný půst se /před nedávnem/ shlíželo téměř opovržlivě a přitom se ani nepozorovalo, že s tělesným postem zmizel i duch postu... Ztratilo se pochopení pro hodnotu postu...

Až definitivně přijde Kristus, tak budou zničeny hřích a smrt čímž ztratí půst svůj smysl.
V postu křesťané vyznávají, že tu spása ještě není (ve své plnosti) tak, aby jí byli zcela proniknuti. Vzpínají se ve svém postu k této spáse, aby byli stále více naplňováni tou radostí, kterou pro ně znamená příchod Kristův, radostí ze svatby, kterou s nimi slaví jejich božský Ženich.

Pro křesťany byly postní dny dobou větší bdělosti pro Boha... Půst spojoval křesťany v jedno společenství. Nebylo to žádné soukromé asketické dílo, nýbrž určitá forma společné modlitby a bdění.

Ztuční-li tělo, ztuční a otupí i duše. Mnoho jídla umenšuje duchovní bdělost člověka. Tělesné a duchovní zdraví tvoří jednotu. "...Půst... zahání zlé duchy, zaplašuje zvrácené myšlenky, dodává mysli větší jasnost, očišťuje srdce, posvěcuje tělo a posléze člověka vede před Boží trůn..." (Sv. Atanáš)


Léčebný půst je v podstatě vylučovací kůra, při níž se pročišťují veškeré tělesné tkáně a šťávy. Postem jsou vylučovány škodlivé látky z těla. Jsou odbourávány přestárlé buňky a tím je povzbuzena tvorba mladistvých buněk.

Půst má regenerující účinek na tělo.

Půst udržuje otevřenou ránu (v srdci), která nás udržuje v pohybu směrem k Bohu, abychom příliš rychle nehledali uspokojení svých tužeb někde jinde, u lidí, nebo u světské krásy. Půst nás chrání před příliš náhlým zakrýváním oné rány, nedovolí, abychom ji vycpali náhražkovými uspokojeními. Dává nám tělesně pocítit naše nejhlubší určení, že jsme totiž na cestě k Bohu a že jen Bůh může ukojit náš nejvnitřnější neklid.

Půst je pokoj těla. (Sv. Petr Chryzolog)

Nepokoj vzniká z nemírnosti, z nadvlády vášní a pudů. Půst ukázňuje člověka, osvobozuje ho od vlády vášní a obdařuje ho vnitřním mírem.

Dobrým jídlem a pitím mohu v sobě mnohé potlačit. Ale hluboko v srdci mi sedí neradostná prázdnota a nemůže se vůbec dostat na povrch (na světlo). V postu se setkávám se sebou samým, setkávám se s nepřáteli své duše, s tím, co mne vnitřně ujařmuje (zotročuje)...

Mohu být spokojen s Bohem i se sebou samým, jsou-li ukojeny jen mé potřeby jídla a pití? Jistěže je nedobré, zřekneme-li se každého požitku a staneme se sami nepoživatelnými pro druhé. Ale o to v postu vůbec nejde. Spíše jde o poznání toho, co mne vlastně drží, jaká nosná síla mě nese, z čeho v podstatě žiji. Právě když v postu odložím všechna nesčetná náhražková uspokojení, která mě dost často ohlušují a oslepují, tu poznám svou nejniternější pravdu. Postem snímám slupku, která kryje mé vířící myšlenky a city. Tak může vyjít na povrch vše, co je ve mně...

Mé rány... pracně přikryté se náhle otevřou. Všechno potlačené vyjde najevo. Půst mi odkrývá, kdo jsem. Ukazuje mi má ohrožení a naznačuje mi, kde musím začít s bojem.

Ježíš na poušti je konfrontován s vlastním ohrožením. Vyprávění o Ježíšově pokušení popisuje ohrožení každého z nás. V Ježíšově boji se satanem se nám otevírá cesta, jak zacházet s pokušením, které nás při postu napadá. Na poušti a při postu podrobeni zkoušce, aby vyšlo najevo smýšlení našich srdcí (Dt 8,2)

Právě půst nám staví před oči to, co nás ohrožuje.

Na poušti není nic, za čím bychom se mohli skrýt. A půst nás činí v této bezbrannosti ještě zranitelnějšími. Nemáme už nic, čím bychom ucpali vystupující prázdnotu... Nemilosrdně jsme postaveni tváří v tvář silám, které bojují o nadvládu nad námi. Jde nakonec o to, zda přenecháme vládu nad sebou Bohu nebo satanovi.

Obžerství neškodí jen tělu, nýbrž otupuje i ducha. Příliš mnoho jídla nám bere zdravé napětí, dělá z nás lidi duchovně nasycené a líné.

Jakmile v nás půst vzbuzuje pýchu, pak je to vždy znamení, že zacházíme se svými pudy příliš tvrdě. Myslíme si pak, že je zvládneme vlastní silou.

Kdo se postí pro lidské uznání, nezakusí pozitivní účinky postu. Půst ho nepromění, neosvobodí a neotevře pro Boha.
Testem správného užívání postu je styk s druhými a mluvení o nich. Mluvím-li o druhých zle, nepochopil jsem ze smyslu postu nic a bylo by lépe postu zanechat...

Tělesný půst musí být spojen s postem ducha, tj. se zdrženlivostí od zlých myšlenek.

Půst nás konfrontuje s námi samotnými... Samo poznání vlastního stínu už znamená značný kus cesty za pokorou.

Postem nebojujeme proti sobě samým, nýbrž proti nepřátelům duše, kteří nám chtějí zabránit, abychom se stali sebou samými, Božími dětmi. Svatý Augustin říká, že v postu nejde o to nenávidět své tělo, nýbrž pouze bojovat proti zlým návykům a tak přispívat k ozdravění.

Půst nesmí být přednější než blíženská láska.

Půst má sloužit blíženské lásce. Co člověk postem ušetří, to má dát potřebným.

Skutek zbožnosti je cenný pouze tehdy, není-li konán před lidmi, ale ve skrytosti. "A tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí."(Mt 6,4)


Půst zintenzivňuje modlitbu. Především prosebnou. Moje modlitba pak zaujímá celou mou existenci. Úpím k Bohu tělem i duší, svým postem, a vyznávám, že tu sám nic nezmohu, že jsem odkázán jedině na Boží pomoc.


Půst nás uschopňuje k soucitu a milosrdenství.


Půst je adorace. V adoraci již člověk nic nenárokuje pro sebe, nýbrž sklání se před Větším - Bohem. V postu se člověk sklání svým tělem, jež je postem stravováno, před nekonečným Bohem, který jediný je s to utišit jeho nejhlubší a nejvnitřnější hlad. Celým tělem křičí člověk po Bohu.


Půst v sobě skrývá určitá nebezpečí, vytratí-li se z něj správná míra.
Prvním nebezpečím je jistá negace života.
Dalším nebezpečím je negativní postoj k tělu.





Jak se postit dnes?

Přehánění a neporozumění se vkradou do každého jednání, tedy i do postu. To by nám však nemělo zabraňovat v rozumném a smysluplném postu.

Měli bychom se chopit církevní tradice a ptát se, jak ji naplňovat dnes. Nejprve bychom se měli soustředit na pravidelný čtyřicetidenní půst. Neměli bychom jej rozmělňovat tím, že ve zmíněnou dobu pouze sbíráme peníze na dobré účely nebo se méně díváme na televizi. Postní doba znamená skutečný půst - půst tělem i duší. Ovšemže k tomu náleží duchovní obrácení, avšak obrácení právě nejen hlavou a vůlí, nýbrž i tělem. Stará církev se v této době zcela zříkala masa a vína. To by dnes prospělo i nám. Delší bezmasé údobí by naše tělo zbavilo mnoha škodlivin. A právě jaro je vhodná doba k odbourání tukových zásob. Sotva bychom asi vydřeli jíst během těchto čtyřiceti dnů poprvé až po patnácté hodině. Ale alespoň v pátek bychom se měli v tomto období postit úplně. Komu je to příliš, ať se spokojí s prostou snídaní nebo trochou ovoce. Každý získá jiné zkušenosti. Někdo snadno vystačí s čajem a ovocnou šťávou, jiný musí ráno sníst něco na posilněnou, jinak ho rozbolí hlava. Každý si musí vyzkoušet, co mu dělá dobře. Jen se nesmí hned dát vést předsudkem, že kdo musí pracovat, musí i pořádně jíst. Dá se dobře pracovat a mnoho vykonat, i když se jeden nebo dva dny postíme.


Dalšího oživení by si zasloužil Svatý týden jakožto příprava na Velikonoce. Kdo si to může dovolit, měl by se po celý týden úplně postit. Pak by však bylo dobré, aby to dělal ve společenství. Protože postit se sám po celý týden ve svém obvyklém prostředí je velmi těžké. Společný půst by měl být jako v prvotní církvi spojen s dobou společné modlitby. Každý den by se společenství mohlo sejít ve stanovenou dobu k modlitbě. Tak ztratí půst charakter výkonu, který si člověk sám na sobě musí vybojovat. Půst se přiřazuje k modlitbě a otvírá komunitu pro Boha. Komu je týdenní půst příliš, měl by se postit o třech svatých dnech - na Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílou sobotu. Tyto dny jsou tak naplněny liturgií, že při nich není zatěžko se postit. Půst by pak prohloubil slavení liturgie a pomohl nám zcela se ponořit do tajemství našeho vykoupení v Kristově kříži a vzkříšení.

Vedle tradiční postní doby před Velikonocemi bylo smysluplné postit se opět v rámci přípravy na jiné důležité svátky - před Svatodušními svátky, před Vánocemi, před kněžským svěcením a podobnými slavnostmi. Především by však byl společný půst dobrou přípravou na význačné slavnosti místní církve. Půst by otevřel věřící Duchu Božímu více, než záplava potištěného papíru (nebo webových stránek - pozn. redakce webu vira.cz :-). Křesťany by půst spojil těsněji, než rozšiřování propagačních letáčků na stejné téma. Jako se stoupenci mírového hnutí cítí být sjednoceni společným postem za mír, obdobně by se mohl půst stát - pokud jde o velké záležitosti doby - znamením víry, že máme pro náš svět stále ještě naději právě jakožto křesťané a věříme v Boží řešení pro svět a v jeho přísliby vztahující se na všechny lidi. Společným postem by křesťané mohli překlenout mnohé příkopy - mezi vyznáními, mezi znesvářenými politickými stranami. V postu by církev nevystupovala jako učitelka se zdviženým prstem, která už všechno ví, ale jako putující by byla solidární se všemi lidmi dobré vůle a spolu s nimi by hledala to, co je pro nás dobré a co od nás chce Bůh.

Postem vyzná společenství vlastní bezmoc při řešení (svých) problémů.

Půst nás osvobodí od všech tlaků, jimž nevědomky podléháme, i od všech slupek, kterými zahalujeme své vlastní jádro, od veškerých sutin, pod nimiž už téměř nemůžeme volně dýchat.

Rozhodne-li se člověk k postu, bude brzy stát před několika obtížemi - naráží na vlastní hranice. Nesvedeme, co jsme si předsevzali a jsme zklamáni... Půst se nesmí stát nějakým tabu, které za žádných okolností nesmím přestoupit. Je to mnohem spíše trénink, jímž se zacvičuji do svobody. Musím při něm otestovat sám sebe a musím umět ubírat i přidávat...

K postu musím přistupovat ve svobodě ducha. Testuji se, zkoumám, pozvolna posouvám meze. Nesmím proti sobě zuřit. Od svých závislostí se mohu osvobozovat jen pozvolna, za předpokladu, že se s nimi v hloubi srdce smířím a přijmu je. Měnit můžeme jen to, co jsme přijali.

Nikdy nezáleží na vnějším úspěchu, ale vždy jde o to, zda mě půst dělá člověkem citlivějším, laskavějším a milosrdnějším. Nesmím přecházet své základní potřeby, nýbrž - půst mě má naučit jak s nimi lépe a laskavěji zacházet. Nemám být závislý na jídle a pití, nýbrž mám jíst a pít s větší uctivostí. Nemám hltat, ale nemám jídlo ani trpět...

Dalším problémem, který doprovází půst, jsou (zlé) myšlenky: zlost, špatná nálada, podrážděnost, neradostnost... Jak s tím zacházet? Předně je nesmím potlačovat. Pod povrchem totiž vystupuje vzhůru to, co ve mně skutečně je. Musím se s tím smířit a tyto své myšlenky zkoumat...

Půst je dobrou šancí k sebepoznání a krůčkem k vytvoření harmonie.

Půst uvolňuje struktury duše, prozáří nitro a vynese na denní světlo také všechny myšlenky, které by jinak zůstaly skryty.

Ale i zde platí zachovat si správnou míru. Nesmíme postem příliš rozvířit své nevědomí, tím bychom se ocitli jen ve zvířeném prachu.

Společenství nám pomáhá jednak půst předčasně nevzdat a na druhé straně nás nese. Může také člověka zdravě korigovat.

Půst není samoúčelný. Je to osvědčený prostředek duchovní askeze, který nás může uvést do správného vztahu k Bohu i k lidem.

Při postu prožíváme svou existenci stvořených tvorů, kteří jsou stvořeni Boží rukou a teprve v Bohu najdou své naplnění; tvorů, kteří se nezastavují u darů, nýbrž usilují o samého dárce, který je vlastním cílem.





Půst je křik našeho těla po Bohu,
křik z propastné hlubiny,
v níž se setkáváme se svou nejhlubší bezmocí, zranitelností a nenaplněností
a v níž celou svou bytost necháme padnout do bezedné Boží náruče.