Náboženská psychopatologie

Ještě Freud

z knihy Psychologie a víra , vydal(o): Pastorační středisko při Arcibiskupství pražském, Praha 1996

4.1 Freudova nevěcná generalizace

Mělo by být jasno, že Freudův názor o patologičnosti veškerého náboženství je nevěcnou generalizací. Omluvit jej může pouze obrovská neznalost teologie a církevního života. Ve své více než 30 let trvající korespondenci se švýcarským farářem Oskarem Pfisterem, který Freudovi tvrdošíjně opakoval představu o jeho anonymním křesťanství, Freud otevřeně přiznává, že mu "jakožto zlému kacíři" je celý svět náboženských představ velice vzdálen Když tedy hovoří o náboženství, nemá na mysli teologicky reflektovanou a vytříbenou víru, nýbrž téměř výlučně jen lidové nebo měšťanské náboženství, svět náboženských představ své (katolické) služky k dětem a své hospodyně. Nelze popřít, že zde, ve všední religiozitě malých i velkých lidí, lze pod nálepkou náboženství nalézt mnoho zkarikovaných forem, deformací pravé víry, mnoho nevěry a pověr, strachu a infantility.

4.2 Kritéria "zdravé víry"

Mezi úkoly duchovního správce patří, aby "sourozenecky" diagnostikoval náboženské psychopatie, které lze jen obtížně rozeznat od pravé zbožnosti a spirituality, a aby je opatrně osvobodil pro pravou víru. Podle mínění pastoračního psychologa Waltera Rebella jsou kritéria duševně zdravé víry následující:

1. zdravá víra přispívá k rozvoji osobnosti,

2. podporuje harmonické vztahy s druhými lidmi,

3. vyznačuje se otevřeností pro životní skutečnosti,

4. nevzbuzuje strach,

5. uschopňuje k pluralitní toleranci,

6. udržuje si postoj hledání,

7. má individuálně rozdílnou míru tvůrčí síly,

8. dává prostor pro humor a pro slavnost.

4.3 Patologická religiozita

Když uvážíme tato kritéria, která lze ovšem dále rozšířit, pak se v pastoraci setkáváme s celou řadou odchylek od normy v náboženské kultuře života. Jako nábožensky vadné postoje lze např. uvést:

- zarputilý zápas o bezhříšnou svatost

- nenávist proti jinak smýšlejícím

- přehnaný strach z Božího soudu, trestu a konce světa

- bludné náboženské myšlenky

- duchovní nátlak (zákonictví)

- náboženské výklady budoucnosti (výpočty konce světa)

- náboženské blouznění

- přemrštěný strach z prohřešení se

- náboženská touha po moci a uplatnění

- umrtvování těla přehnanou askezí

- útěk před světem

- neschopnost lásky

- popírání života

- okultní praktiky aj.

Člověk, který žije v takovýchto nábožensky vadných postojích, obvykle netrpí nedostatkem teologicko-náboženských informací, nýbrž strachem, pocity viny, potlačovanou bolestí a zlostí. Proto se mu nepomůže sebelépe míněnými informacemi o víře a diskusemi o víře - i když o ně sám žádá - ale opatrným odhalením jeho zmateného a zaslepeného citového světa. Úloha pastorace zde nespočívá v teorii, nýbrž v terapii.

4.4 Ekleziogenní neurózy

V psychopatologii mají nikoliv okrajový význam tzv.. ekleziogenní neurózy, duševní poruchy, které lze odvodit z přísné a nelaskavé náboženské výchovy, často spojené s dodatečným potlačováním sexuality, agresivity a autonomie. Pro lidi, kteří vyrostli v nábožensky restriktivním životním prostředí, spočívá terapeutická pomoc duchovní péče v osvobození od diktátu nemilosrdného super ega. Jenom tam, kde dojde k osvobození od přespříliš přísného panovačného svědomí, kde zvnitřnělá pseudonáboženská výhružná zvěst se promění v osvobozující zvěst radostnou, může růst zdravá víra a v ní zabudovaná mravnost určená subjektem. U výrazných ekleziogenních neuróz se doporučují psychoterapeutická opatření.

V souvislosti s ekleziogenními neurózami stojí za pozornost pozorování C.G.Junga, že katolíci trpí duševními poruchami méně než protestanti. Jung to vysvětluje silnější vazbou katolíků na systémy náboženských symbolů, které plní psychohygienickou funkci. I když novější výzkumy nedokázaly žádné rozdíly mezi oběma konfesemi v oblasti výskytu neuróz - zdá se totiž, že sekularizace a náboženská desymbolizace pokročily i u katolíků - přece naznačil C.G. Jung svou tezí o terapeutické funkci náboženských symbolů pozoruhodnou prespektivu.

Na rozdíl od ostatních hlubinně psychologických škol vidí logoterapie Viktora Frankla neurotický problém moderního člověka méně v nábožensky zesíleném potlačování pudů a hypertrofii superega, ale spíše vpotlačení potřeby smyslu a vyšších, i náboženských snah. Frankl hovoří o"noogenní neuróze", o chorobném nedostatku smyslu, jímž moderní člověk zvláště trpí. Touto diagnózou se shoduje s C.G.Jungem, který jednou prohlásil: "Mezi všemi mými pacienty, kteří překročili střed života, tj. 35 let, nebyl ani jediný, jehož problém by nebyl nakonec náboženské povahy... A žádný z nich se doopravdy neuzdravil, dokud nenalezl svou náboženskou orientaci."

Teologové rádi vidí taková prohlášení psychoterapeutů jako vítané potvrzení své věci. Neměli by však při tom přehlížet, že něco takového říkají psychoterapeuti, kteří od duchovního očekávají vysloveně psychoterapeutickou, sice nábožensky motivovanou a naplněnou, ale přece jen léčebnou praxi. Viktor Frankl a C.G.Jung tím v žádném případě nechválí běžnou pastoraci jako řešení - naopak, právě zakladatel logoterapie je toho názoru, že obvyklá pastorace musí být rozšířena o"lékařskou duchovní péči".

4.5 "Otrava Bohem" z nesprávné náboženské výchovy

Před několika lety vzbudila pozornost náboženská psychoanalýza Tilmana Mosera, popsaná v jeho knize "Otrava Bohem". V ní účtuje dramaticky žalujícím způsobem s náboženskou výchovou v rodném domě, v rodině evangelického pastora. Jeho diagnóza zní: Otrava Bohem, způsobená vychovatelským zneužíváním Boha. Nepřímo žaluje na všechno nábožensky zabarvené špatné zacházení s dítětem: v jeho dětství mohl Bůh za všechno; za nemilosrdnost, sadismus, nepřátelský postoj k životu; byl tmelem rodiny a náhražkou skutečných vztahů.

Tilman Moser a ostatní kritikové vyčítají náboženské výchově nehumánní náplň nábožensky cizími, čistě disciplinárními, ba až utlačovatelskými motivy. Taková "náboženská" výchova, která staví do popředí co se "má" a "musí", vytvoří v dítěti obraz přísného Boha - hlídače, vrchního kontrolora, projikovaného do onoho světa, který si vede knihy o poklescích lidí a před nímž lze mít jen strach. Náboženská výchova se dostává do nebezpečí, že zprostředkuje dítěti obraz Boha, který nebude ničím jiným než grandiózním, všemohoucím a do svého světa povýšeným obrazem nelaskavých, ale zato "zbožných" rodičů.

Duševní útlak dítěte ve jménu náboženství dnes jistě nepředstavuje jediný a ani prvořadý problém náboženské výchovy. Zdá se, že výchovu spíš silně ovlivňuje "zapomínání Boha" než "otrava Bohem". Silný ohlas na Moserovo účtování s náboženskou výchovou v jeho dětství však dosvědčuje, že nemálo lidí z jeho generace cítilo podobně jako on. Určitě však autoritářská, moralizující a chladná náboženská výchova pro ně nebyla obecným případem.

Moserova kritika však ukazuje na důležitou souvislost bez ohledu na to, kolik lidí a do jaké míry zakusilo "otravu Bohem". Náš obzor Boha souvisí nejužším způsobem s našimi zkušenostmi s rodiči. Na Boha přenášíme mnohé z toho, co jsme v dětství zakusili ve vztahu k osobám rodičů. A tak si zužujeme Boha na infantilní obraz otce a matky, někdy i na celý život. Subjektivní představa Boha je pak zaplněna nezpracovanými relikty, potlačenými a trvajícími pocity strachu, bolesti, zlosti a méněcennosti, jež pocházejí z historie vlastního dětství. V rámci "vytvoření subjektu před Božíma očima" záleží na tom, abychom "připomínkami, opakováním a zpracováním" (Freud) osobních zkušeností s otcem a matkou dozráli k očištěnému vztahu k Bohu. "Opustit otce a matku" (Lk14,26; Mt10,37), chápáno jakožto duševní proces zrání, je tak úzce spojeno srůstem ve víře.