Sekce: Knihovna
Na pokraji nervového zhroucení
z knihy Mámy v jednom kole , vydal(o): KNA
Byla sobota prvního ledna roku 2000. Celý svět slavil počátek nového tisíciletí, jen já jsem stála v kuchyni, bušila pěstí do stolu a dávala svému manželu Phillipovi ultimátum:
„V pondělí půjdou děti do školy!“ Už jsem se rozhodla. Nedokázala jsem to dál zvládat a nikdo, ani Phillip, mě nemohl odradit.
Učila jsem děti doma už asi čtyři roky, ale poslední dobou to šlo stále hůř a hůř a už jsem na to neměla sílu ani energii. Před několika měsíci se narodilo naše poslední děťátko a já jsem se od té doby cítila přímo zavalena povinnostmi, které jsem nedokázala zvládat.
Dcera Anička byla právě ve čtvrté třídě a začala objevovat svět. Chtěla jsem ji na té cestě doprovázet a sdílet její radost a úžas nad novými obzory poznání. Šestiletý Nicholas se učil číst a já jsem se s ním chtěla choulit ve velkém pohodlném křesle, číst si a povídat. Čtyřletá Jessica potřebovala, abych ji trpělivě učila vázat tkaničky, a dvouletý Luke velmi oceňoval, když jsem s ním lezla po zemi, prováděla lotroviny a nakonec ho něžně objala a políbila. Toužila jsem tiše se tulit se čtyřměsíční Virginií, zlatíčkem, které se v mé přítomnosti jen smálo.
Celým srdcem jsem chtěla věnovat část času každému z dětí. Ale nějak to nešlo. Doma byl neustále velký nepořádek, domácí práce se kupily a nikdy nebylo hotovo. Když jsem udělala řádný úklid, ještě před večeří byl už zase všude nepořádek. Když jsem se věnovala jednomu dítěti, všechny ostatní mě zrovna potřebovaly také. Připadalo mi, že mám tři zaměstnání na plný úvazek: mateřství, domácí práci a výuku dětí – tři plné úvazky, které jsem nedokázala zvládnout.
Navíc jsme neustále trpěli nedostatkem financí. Naše sedmičlenná rodina se snažila vyžít z manželova nízkého učitelského platu. Běžně jsem některé nákupy věcí denní potřeby odkládala i pět nebo šest měsíců. Měli jsme rozbité auto a přede mnou byla další dlouhá kanadská zima, během níž se prostě nedostanu z domu ani na návštěvu k přátelům, abych si na chvíli odpočinula od dětí.
Připadala jsem si hodně osamělá. Phillip byl v práci od rána do večera a chyběl mi. Každý den jsem sledovala hodiny, pohledem posunovala ručičky a bojovala s naprosto nepodloženými pocity vzteku, pokud se byť jen o chvilku opozdil. Během dne byli všichni z naší ulice buď ve škole, nebo v práci, anebo někde jinde, takže v okolí nebyla žádná sousedka nebo soused, ke kterým bych mohla zaskočit, a už vůbec tam nebyl nikdo s pěti dětmi. Nechodila nám pošta, a tak jsem si nemohla popovídat ani s pošťákem. A aby toho nebylo málo, neměla jsem v tu dobu nikoho na hlídání.
Nebyly to moc dobré vyhlídky.
Pamatuji si, že jsem každý den chodila sem a tam po kuchyni a říkala si: „Kdybych tak našla někoho, kdo by mi pomohl s úklidem…“ „Kdybych tak sehnala někoho, kdo by mi na pár hodin pohlídal děti, mohla bych to dát nahoře trochu do pořádku…“ „Kdybych nakoupila víc polotovarů, trávila bych méně času v kuchyni…“ „Nebo bych se možná mohla zkusit vrátit do práce…“ Podobné myšlenky mi neustále běžely hlavou. Cítila jsem se uvězněná v labyrintu s vysokými cihlovými zdmi. Zoufale jsem pobíhala uličkami sem a tam a snažila se nalézt řešení alespoň jednoho ze svých problémů, ale za rohem jsem narazila jen na další cihlovou zeď. Nebyla jsem schopna najít cestu z bludiště ani nahlédnout přes zeď.
(...)
Phillip mi navrhl, abych během tohoto týdne vše předložila v modlitbě a počkala, co mi na to Bůh řekne. Velmi neochotně jsem souhlasila, ale uvnitř jsem byla přesvědčena, že se nic změnit nemůže, protože se modlím odjakživa, a nic se nemění.
A tak jsem se začala modlit, nebo lépe řečeno, začala jsem se velmi neochotně otvírat tomu, co mi Bůh chtěl ukázat. V úterý ke mně skrze jeden úryvek z Písma Ježíš promluvil, nebo mi spíš dal pořádnou lekci.
(...)
Těch, kdo jedli, bylo na pět tisíc mužů kromě žen a dětí“ (Mt 14,14–21).
Učedníci měli před sebou obrovský dav lidí, viděli, co všechno ti lidé potřebují, a zároveň jim bylo jasné, že oni sami jejich potřeby uspokojit nedokážou. Viděli jediné řešení: poslat je pryč. A na druhé straně jsem stála já, taky jsem před sebou viděla nezměrné množství úkolů a potřeb, potřeb svého manžela, svých dětí, domácího vyučování i svých osobních, a jediným řešením pro mě bylo: poslat děti pryč.
Ale když se učedníci se svými obavami svěřili Ježíšovi, řekl jim, aby dav nasytili oni sami. Učedníci z toho museli být úplně zmatení, jasně přece viděli, že to není možné. I já jsem si uvědomovala, že úkoly ležící přede mnou prostě nemohu zvládnout. Ale Ježíš po mně chtěl, abych se do toho stejně pustila.
A pak mi to došlo. Zástupy se nenasytily těmi pěti mizernými chleby a dvěma rybami, ale tím, že toto málo apoštolové nabídli jako obětní dar a Ježíš to požehnal. Ježíš mi říkal, že mám nabídnout svých pět chlebů a dvě ryby, své bezvýznamné snažení, a že je požehná a potřeby mé rodiny tak budou uspokojeny.
