Mlčení jako slyšení

Původ myšlenek

z knihy Modlitba jako setkání , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Když jsme vyprávěli Bohu všechno, co nás tísní, máme se s tím spokojit. Máme se spolehnout, že Bůh to slyšel a že u něho je všechno dobře uloženo. Nemáme se ustavičně točit kolem sebe a Boha používat jenom jako posluchače, který sám nemá co říci. Tak se to stává i v rozhovoru mezi lidmi. Mnozí používají někoho jen jako nádobu na smetí: Vyprávějí o sobě, ale nechtějí slyšet vůbec žádnou radu. Jakmile jim odpovíme, mají za to, že jsme zkrátka neporozuměli, že naše rada nebere ohled na jejich konkrétní situaci, že nemáme ani ponětí, jak na tom doopravdy jsou. Když zpozoruji, že nejsem brán vážně jako partner rozhovoru, stanu se agresivním. Nemám žádnou chuť sloužit jen jako nádoba na smetí. Chci se setkat s tím druhým. Ale to mohu jen tenkrát, když on mi také naslouchá. Jinak to není nikdy rozhovor. Boha nemáme a nesmíme nikdy používat jako nádobu na smetí. Máme mu dát možnost, aby něco řekl.

Ale tu se už ozývá pochybnost: Jak mi Bůh něco říká, jakpak ho mohu slyšet? Neslyším přece žádný hlas z nebe. Ne, neslyším žádná hlasitá slova. Ale při modlitbě mi přicházejí myšlenky. A mohu se ptát, odkud ty myšlenky přicházejí. Psychologie by řekla, že se myšlenky vynořují z nevědomí. Ale proč se vynořuje tato myšlenka právě teď, nemůže mi psychologie s určitostí vysvětlit. Tady musíme naprosto zákonitě říci, že v myšlenkách ke mně mluví Bůh. Jsou to mé myšlenky, probíhají v mém mozku a dají se zaregistrovat měřicími přístroji. Ale právě v mých myšlenkách hovoří ke mně Bůh. Ovšem, že to také nemohu říci s jistotou. Mohl bych si odpovídat i já sám. Z čeho mohu poznat, že v mých myšlenkách mluví ke mně Bůh? Mniši rozeznávají tři druhy myšlenek: ty, které pocházejí od Boha, ty které pocházejí od zlých duchů, a myšlenky pocházející ode mne. O které myšlenky jde právě teď, mohu poznat z jejich účinku. Myšlenky pocházející od Boha, působí vždy vnitřní pokoj a lahodný klid.

Myšlenky, které pocházejí od zlých duchů, vyvolávají neklid a úzkost, působí, že se tělo křečovitě stáhne a ztuhne. A myšlenky vycházející ze mne, mě rozptylují a činí mě povrchním. Vedou mě pryč ode mne. Cítím se pak jako „rozplizlý“ a „vylitý“.

Mnohdy se zdají myšlenky příliš zbožné, a přece pocházejí od démonů, nebo jak bychom dnes raději řekli, od vlastního „nad-já“. Když mě například při modlitbě napadne, co jsem udělal nesprávného, pak asi pocházejí všechny výčitky svědomí a sebemrskání od zlých duchů, a ne od Boha. Když zahlédnu před Bohem svou vinu, pak obrátím zrak spíš na milosrdného Boha než na tuto svou vinu. A cítím, že mě Bůh s mou vinou přijímá a má mě rád. Pohled na Boha tedy vzbuzuje i přes můj hřích a přes výzvu k obrácení vnitřní pokoj. Ale když sama sebe mučím, protože si nemohu svůj hřích odpustit, vyvěrá to víc z mého vlastního „nad-já“, které se nemůže smířit s tím, že není tak ideální, jak by chtělo být. Myslíme si, že jsme zbožní, když tolik litujeme své viny. Ale ve skutečnosti jí nelitujeme kvůli Bohu, ale kvůli sobě, poněvadž rozbíjí ideální obraz, jaký o sobě nosíme. Zda tedy mluví ke mně v myšlenkách Bůh, mohu poznat podle účinku myšlenek a citů. Když mluví ke mně Bůh, naplňuje mě vždycky hlubokým pokojem a tichou radostí.