Sekce: Knihovna

Matka a otec v běhu dějin

z knihy Konec otců, , vydal(o): časopis Týden

Kult mateřství

Po dlouhá staletí neměly matky prakticky žádné pravomoci. Byly odkázány na milost i nemilost muže, hlavy rodiny. V případě rozchodu přebíral odpovědnost za děti otec. Teprve v průběhu 19. století se začal prosazovat názor, že malé děti mají specifické potřeby, které dokážou lépe uspokojit ženy. V Americe tehdy vznikl pojem "presumpce útlého věku dětství", na jehož základě byly velmi malé děti dočasně svěřovány matkám. Když dosáhly věku čtyř až pěti let, byly vráceny do péče otcům. Postupně se věková hranice posouvala směrem nahoru, což vedlo k tomu, že nakonec jsou děti jakéhokoliv stáří obvykle svěřovány do trvalé péče matkám.

Na počátku dvacátého století přispěl k posílení kultu mateřství Sigmund Freud, který označil mateřskou roli za "jedinečnou, ustavenou nezměnitelně na celou dobu života jako první a nejmocnější objekt lásky a prototyp všech pozdějších vztahů lásky". Po druhé světové válce skončily v dětských domovech tisíce dětí. jimž zemřeli rodiče. Pozorování přineslo smutné výsledky: projevovaly se u nich vážné psychické problémy a agresivní antisociální chování. Světová zdravotnická organizace reagovala na zprávy o deprivaci dětí v domovech tím, že požádala významného psychoanalytika Johna Bowlbyho, aby zjistil příčiny problému. Ve zprávě z roku 1951 vyjádřil přesvědčení, že "vztah dítěte k matce je za běžných okolností nejdůležitějším vztahem", a studii uzavřel tvrzením, že prodlužovaná "mateřská deprivace", chybějící mateřská péče u dítěte, může mít závažné a dalekosáhlé důsledky pro jeho charakter.

Závěr zásadně ovlivnil dobovou mentalitu. Konečně byl posvěcen kult mateřství, potíže dětí z dětských domovů se začaly připisovat na vrub separace od matky. Stalo se to právě v době, kdy začal růst počet rozvodů. Psychologové tehdy odrazovali rozvedené otce od večerních návštěv batolat, aby pomohli dětem vyhnout se separační úzkosti popsané Bowlbym. Tím omezili přístup mužů k jejich malým dětem a zavedli "zvyk", jenž v podstatě trvá dodneška. Experti už dnes vědí, že samotný termín "mateřská deprivace" není nejvhodnější: Bowlby zkoumal děti, které byly odloučeny nejen od matky, ale také od otce. Za zmínku stojí, že Bowlby výsledky výzkumu časem revidoval. To už ale nikdo nechtěl slyšet.

Role otců

Tradice otcovské nadřazenosti, kdy muži v drsných životních podmínkách zajišťovali žití a nežití rodu, přetrvávala po řadu století. Otec měl, často na základě zákona, právo rozhodovat téměř o všem, co se týkalo dítěte, a zároveň byl povinen se o ně starat a hradit veškeré jeho životní náklady. V případě rozvodu platila alimentační povinnost pouze pro otce.

Změny, které se odehrály v průběhu 19. století, souvisely s celkovým pohybem ve společnosti. Pracovní prostředí se oddělilo od domácího, muži jako živitelé rodin opouštěli domovy a trávili mnohem více času v práci. Odpovědnost za děti přecházela na matky. Soudy začaly omezovat původně téměř absolutní právo otce na péči o dítě po rozvodu. Otcové si udržovali formální status hlavy rodiny, ale do výchovy zasahovali pouze tehdy, když matčina autorita selhala. Na počátku 20. století byla preference mužů nahrazena téměř bezvýhradnou preferencí žen.

Na otce si psychologové vzpomněli až někdy kolem roku 1974, kdy americký psycholog Michael Lamb publikoval později široce diskutovaný článek, v němž popsal otce jako "zapomenutého přispěvatele k vývoji dítěte". Přínos otce se zkoumal po celá sedmdesátá a osmdesátá léta: zjistilo se, že je významný nejen pro výchovu starších dětí, ale také v jejich raném období.

 

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Běda otcům, kterým…
• Hurá za mámou! Aneb psychologové se ptali
• Vrčí a kleje, aneb ročně se v ČR rozvádí 32 tisíc manželství
• Poslouchat šéfku, aneb poškození dětí
• Vstanou noví otcové, aneb diktátorské státy nepřály silným mužům,