Křesťanská rodina: rodina pokřtěných

z knihy Víra v rodině , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Podle čeho můžeme o nějaké rodině říci, že je „křesťanská“? Určitě není žádný přepych chvíli o tom popřemýšlet. Jestliže chceme být křesťanskou rodinou, je dobré se čas od času zamyslet nad tím, nakolik je náš způsob života v souladu s naší vírou. Snažme se soustředit pozornost na to, co je podstatné, abychom krásné slovo „křesťanská“ nezatížili hromadou předsudků či nálepek, které vzdalují a rozdělují tam, kde by měla vládnout svoboda a společenství.

Křesťanská rodina je rodina pokřtěných. Naše křesťanská identita nespočívá na našich názorech nebo způsobu života, ale na Bohu, který ve svátosti křtu dává sám sebe. Křesťany z nás dělá Bůh. Křest každého člena rodiny není jen krásná, více či méně vzdálená vzpomínka ani pouhá životní etapa, jakýsi iniciační rituál. Přirovnat ho můžeme spíše ke zrození pramene: pramene živé vody, kterou nám Ježíš přislíbil, pramene Boží lásky, ze kterého můžeme bez ustání čerpat.

Křesťanská rodina nemůže definovat sebe samu pouze vertikálně, ale vertikální rozměr je tím, co ji odlišuje od jiných rodin. Pro křesťana není určující jeho sociální či politická zodpovědnost, ale jeho křest; údy Kristova těla jsme díky křtu. Být křesťanem v první řadě znamená být pokřtěn, obdržet tento mimořádný dar, „nejkrásnější a nejvelkolepější z Božích darů“ . Křesťan ví, že ho Bůh stvořil a že ho Kristus svou smrtí a zmrtvýchvstáním vykoupil, ví, že je občanem Božího království, které není z tohoto světa. Tento vertikální rozměr je pro jeho život určující a odráží se i v těch nejobyčejnějších záležitostech každodenního života.

Křesťanská rodina je rodina hříšníků. Jak často býváme v pokušení myslet si, že abychom byli dobrou křesťanskou rodinou, musíme být rodinou dokonalou! Z pýchy a především z nedostatečné důvěry v Boží milosrdenství se staráme hlavně o to, abychom dobře působili navenek a abychom odpovídali tomu, co si pod „správnou křesťanskou rodinou“ představujeme; všechno, co naší představě neodpovídá, odsouváme stranou.

Křesťanská rodina ví, že ji Ježíš vykoupil. Nejzávažnější není hřešit, ale v hříchu si libovat nebo si ho nepřiznávat a sami sebe ospravedlňovat. To totiž znamená, že před Božím milosrdenstvím zavíráme dveře. Spravedlivý je ten, kdo se nechal ospravedlnit jediným spravedlivým, Ježíšem. „Pak se projevila dobrota Boha, našeho spasitele, a jeho láska k lidem; ne snad proto, že my jsme vykonali něco dobrého, ale ze svého milosrdenství nás spasil v koupeli znovuzrození a obnovení Duchem svatým. Toho na nás vylil v hojnosti skrze našeho spasitele Ježíše Krista, abychom – ospravedlněni jeho milostí – dostali jako dědictví vytoužený věčný život“ (Tit 3, 4–7).

Křesťanská rodina je na cestě k Bohu. Na východisku nezáleží, jsme si jisti, že dojdeme k cíli pod podmínkou, že se vždy znovu vydáme na cestu, že po pádu nezůstaneme ležet na zemi, že uznáme svou chybu, když z cesty sejdeme. „Je třeba ustavičného, stálého obrácení, které sice vyžaduje vnitřní odpoutání člověka od každého zla a přijetí dobra v celé jeho plnosti, ale konkrétně se uskutečňuje často po jakýchsi stupních, vedoucích stále dál. (…) Rodina má poslání, aby se stávala čím dál tím víc tím, čím je – a tedy společenstvím života a lásky.“ K cíli dorazíme jedině tehdy, když s neochvějnou důvěrou vložíme svou ruku do ruky Ježíšovy a odmítneme jak sebeuspokojení, tak skleslost.

Zároveň však křesťanská rodina nesmí být izolovaná někde na obláčku nebo za zdmi kostela. „Vy jste sůl země,“ říká Ježíš. Odmítne-li sůl vniknout do země, jak jí může předat svou slanost? Jestliže kvas nezmizí v těstě, jak ho může prokvasit? „Je sice pravda, že zde nemáme trvalou vlast, ale hledáme budoucí; jsou však na omylu ti, kdo se domnívají, že proto mohou zanedbávat své pozemské povinnosti, neboť si neuvědomují, že právě víra je k jejich plnění zavazuje ještě více, a to každého podle jeho povolání.“

Křesťan ví, že je synem Boha Otce, a tedy bratrem každého člověka. „Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu.“ Právě proto se problémy, které dnešní život přináší, přímo dotýkají i křesťanských rodin; jsou pro ně výzvou k lásce a službě ve všech oblastech společenského, politického a kulturního života.

Křesťanské rodiny jsou povolány k tomu, aby veškerou svou důvěru vkládaly v Boha: to však neznamená čekat se založenýma rukama, až Bůh všechnu práci udělá za ně! Žít jako křesťan znamená modlit se, ale také působit uprostřed dnešního světa. „Když křesťan zanedbává časné povinnosti, zanedbává tím své povinnosti vůči bližnímu, ba vůči samému Bohu, a uvádí tak v nebezpečí svou věčnou spásu.“ Víra nás v žádném případě nezbavuje povinnosti získat určité schopnosti, abychom mohli ve světě zdárně působit, nezbavuje nás povinnosti vyhrnout si rukávy a pracovat, zapojit se do politického života, do práce v odborech, vědeckého výzkumu a podobně.

Křesťané neprožívají něco jiného než druzí lidé, ale prožívají to jinak (nebo se o to alespoň snaží!). Vzorovou křesťanskou rodinou je Svatá rodina. Maria, Josef a Ježíš žili ve své vesnici úplně obyčejně jako kterákoliv jiná řemeslnická rodina. Nedělali nic mimořádného, ale všechno dělali s mimořádnou láskou: s láskou, která nebyla pouze lidská, s láskou nadpřirozenou, která je ve všem spojovala s Otcem.

Tato nadpřirozená láska všechno mění. Křesťanskou rodinu nelze redukovat na její vertikální rozměr, ale tento rozměr je prvořadý. Ano, je tu nebezpečí, že se rodina odřízne od světa a bude si žít na svém písečku, ale je tu i nebezpečí mnohem vážnější: snižovat křesťanský život na sled čistě lidských úkonů a zapomenout, že „se veškerá lidská činnost, která je vlivem pýchy a nezřízené sebelásky dennodenně ohrožena, musí Kristovým křížem a zmrtvýchvstáním očistit a zdokonalit.“