Jarní tulipán v zamrzlé půdě

z knihy Příběhy lásky, které se skutečně staly , vydal(o): Návrat domů

Když mi bylo jednadvacet let, provdala jsem se za Jacka, svého nejlepšího kamaráda. Znali jsme se z vysoké školy. Líbil se mi jeho smysl pro humor. Jack byl vtipný a uvolněný. Zvolili ho klaunem třídy. Denně mě dokázal rozesmát – byl v tom mistr. Rovněž mi připadal spolehlivý a věrný. Na těchto dvou vlastnostech mi velmi záleželo, protože sama pocházím z rozvrácené rodiny. Domnívala jsem se, že láska k Jackovi mi vydrží navěky. Byli jsme ale mladí a naše láska spočívala na nerealistických očekáváních. Jeden od druhého jsme čekali více, než jsme mohli dát.

Když jsme spolu byli již sedm let, všimla jsem si, že osobnost mého muže se mění. Už to nebyl sebevědomý a okouzlující muž. Byl stále nešťastnější. Stával se pro mě cizím člověkem, s nímž nebylo lehké vyjít. Jak se měnil, vytrácela se i má láska k němu. Nedlouho předtím jsme se přestěhovali z Kalifornie zpět do města, kde jsme studovali – do Spokane ve státu Washington. Tam jsme se chystali založit rodinu a vychovávat děti. Jack sice neměl zaměstnání, ale měli jsme úspory na několik týdnů a doufali jsme, že během této doby práci sežene. V tom jsme se ale mýlili. „Nastudoval jste toho moc,“ říkal mu jeden potenciální zaměstnavatel po druhém, když zjistil, že Jack má dva tituly – z psychologie a z teologie.

Jack nenašel místo, na kterém by mohl uplatnit svou akademickou odbornost. Zaměstnavatelé dělnických profesí ho také nechtěli přijmout, protože se obávali, že odejde, jakmile se mu naskytne vhodnější příležitost. Jackovi se zavíraly jedny dveře za druhými a on sám se začal uzavírat do sebe. Neklidně chodil po domě a na nikoho z nás nepromluvil. Když ho naše tříletá dcera prosila: „Tati, pojď si se mnou hrát,“ odsekl jí: „Neruš mě, přemýšlím.“ Dcerka jeho chování nechápala. Vždyť dříve si s ní hrával rád! Když jsem mu řekla: „Nechceš si popovídat o tom, co tě trápí?“, odbyl mě slovy: „Mě nic netrápí“ nebo „Ne, nechci o ničem mluvit“. Když jsem navrhla, že bychom mohli podniknout něco společně jako rodina, třeba zajít si do parku na piknik, odpověděl: „Mně se moc nechce…, jděte sami.“

Jack si vždycky hvízdal, ale nyní utichl. Stal se zádumčivým a mlčenlivým. Jackova špatná nálada se začala přenášet i na mě. Zlobila jsem se na něj. Začala jsem mu udělovat rady, jak by měl shánět práci. Jednoho dne jsem mu navrhla: „Miláčku, co kdybys zkusil prodávat vysavače? Podomní prodejce shánějí pořád.“ Už když jsem to vyslovovala, uvědomovala jsem si, že podomní prodej je něco, co v Jackovi vzbuzuje hrůzu. Dávala jsem mu také různé duchovní rady. „Snažíš se všechno nést sám,“ říkala jsem a chtěla jsem po něm, aby „spočinul v Pánu“ a každý den se radoval se svou rodinou. Tento stav trval celé týdny, ba měsíce. Jackovo chování mě znechucovalo. Už to nebyl ten radostný a milující muž, jakého jsem si brala. Vytvořila se mezi námi ledová propast a neustále se rozšiřovala. A aby toho nebylo málo, rostl nám dluh na nájemném. Úspory byly pryč a už jsme dva měsíce nezaplatili. Připadala jsem si jako v pasti a ztratila jsem veškerou naději. Snažila jsem se bránit myšlence na rozvod. Nechtěla jsem Jacka opustit, ale na druhé straně jsem s ním nechtěla ani žít.

Představa rozvodu mě trápila. Moje matka prošla třemi manželstvími, a když jsme chodili na předmanželské poradenství, poradce mě varoval, že statisticky vzato jsem rovněž kandidátkou na rozvod. „Ve vašem případě je rozvod téměř nevyhnutelný,“ řekl. Rozvod mi připadal jako smrt, jako prázdný tmavý pokoj bez života. Bolest z rozvodu jsem zakoušela už jako dítě. Na druhé straně jsem si nedokázala představit, jak bych mohla žít s člověkem, kterého nemiluji. Jednoho odpoledne, kdy jsem byla opravdu na dně, mě navštívila sousedka. Mnohokrát jsme stály u plotu – každá z jedné strany – a povídaly si. Peg byla provdána už řadu let. Hovořily jsme spolu o rodině i o víře. Peg začala v mém životě hrát jakousi mateřskou roli.

Posadily jsme se v kuchyni ke stolu. Nalila jsem čaj a chvíli jsme mlčely. Pak se mě Peg zeptala: „Geno, jak se vlastně máš? Řekni mi to, ale upřímně.“ Její mírný tón uvolnil stavidla mých pocitů. Vyhrkla jsem: „Peg, nevím, co si počít. Už Jacka nemiluji!“ „Ach tak,“ odpověděla pomalu. Urazilo mě, že mé překvapivé přiznání vzala tak věcně. Peg mě vzala za ruku. „Geno, pozorovala jsem vás oba. Tvé pocity vůči Jackovi nejsou ničím neobvyklým nebo novým. Já jsem to prožila taky. Prožívá to řada žen.“ „Ale tohle je jiné!“ protestovala jsem. „Ne, má drahá, obávám se, že není.“ Pak mi Peg dala to nejlepší poučení o lásce, jaké jsem kdy slyšela. „Láska mezi lidmi je něco živého. Neustále se mění,“ začala. „Mění se, jak se měníme my, a někdy ji měníme my sami. Někdy lásce klademe podmínky. Zaujmeme třeba postoj: ‚Budu tě milovat, pokud naplníš mé představy.‘“

Jak mluvila, začala jsem si klást otázku, zda jsem nepřestala Jacka milovat, protože to už nebyl ten veselý muž, kterého jsem si kdysi vzala. „Existuje ale láska, která se nemění,“ dodala Peg. „A právě takovou lásku bys teď měla vnést do svého manželství.“ „Jakou lásku máš na mysli?“ zeptala jsem se poněkud nechápavě. „Je to láska Božího vzkříšení. Když naše lidská láska zemře, Bůh ji může nahradit svou láskou.“ Než Peg odešla, nabádala mě, abych se modlila a prosila Boha, aby mi dal svou lásku k Jackovi. Nejprve ale prý musím chtít Bohu důvěřovat a být trpělivá. Jen tak uvidím, co Bůh může udělat.

Peg mě vyzývala, abych se snažila vidět Jacka tak, jak ho vidí Bůh – s porozuměním, něhou, trpělivostí a odpuštěním. Ihned po Pegině odchodu jsem se nahlas pomodlila velmi jednoduchou modlitbu: „Bože, prosím tě, vrať mi lásku k Jackovi.“ O pár hodin později se Jack vrátil domů. Viděla jsem mu ve tváři, že opět zakusil zklamání. Kdo ho asi odmítl tentokrát? pomyslela jsem si. Jak bolestné odmítnutí asi právě teď prožívá! Poprvé po mnoha týdnech jsem se na něj dívala, aniž bych se vyhýbala očnímu kontaktu. A jak jsem tak na něj hleděla, cítila jsem závan vřelosti. Připadal mi jako lístek jarního tulipánu, který si po zimě razí cestu skrze zmrzlou zemi.

Od toho dne se mi zdálo, že se Jack začal měnit. Tehdy jsem ovšem nechápala, že jsem se měnila já sama. Už jsem se nesnažila vnucovat mu svou vůli. Přestala jsem ho nutit, aby naplňoval mé představy. Přestala jsem na něj dorážet a nechala jsem ho, aby si hledal vlastní cestu. Soustředila jsem se na to, abych dobře pečovala o děti a snažila se myslet si a říkat pouze to, co by mohlo Jacka povzbudit. Často jsem se modlila, aby Bůh bděl nad mým mužem. Po týdnu nastal den, kdy nám zbývalo posledních pět dolarů. Jack nečekaně zavolal mě i děti do obývacího pokoje. „Rád bych vám něco přečetl,“ vysvětloval, „a chci vám říci, co jsem udělal.“ Posadila jsem se a náš roční synek se mi vrtěl na klíně. Jack nám četl pasáž z Matoušova evangelia 6,25–26, kde je napsáno: „Nemějte starost o svůj život, co budete jíst…“ Píše se tam, že když se Bůh stará i o nebeské ptáčky, postará se jistě i o nás.

Jack pokračoval: „Řekl jsem Bohu, že když nám slibuje, že se o nás postará, budu mu věřit, že se postará i o mě a o mou rodinu. Vynaložil jsem veškeré své síly, abych našel práci. Vyzkoušel jsem všechno možné. Nenašel jsem nic a nemám ani nic rozjednaného.“ Jack se pak modlil: „Bože, věřím, že teď uděláš to, co je pro nás nejlepší. Dokud to neuděláš, budu se tvářit, že jsem na dovolené, a budu si užívat čas s rodinou.“ Po tomto oznámení se na nás podíval a usmál se. Považte: usmál se! Bylo to poprvé po mnoha měsících! Druhý den ráno si Jack řekl, že se ještě jednou poohlédne po práci. Byl plný víry v Boží péči.

Později nám vyprávěl, že jel do města a modlil se: „Bože, prosím, veď mě. Nevím, kam se vlastně obrátit.“ V tu chvíli spatřil reklamu na zprostředkovatelnu práce, kterou dosud nezaregistroval. Zajel tam a za stolem spatřil přítele z vysoké školy, kterého léta neviděl. Vyložil mu, jak dlouho marně shání práci. Přítel mu řekl o možnosti zaměstnání ve státní správě. Jack to místo získal. Bylo to velmi špatně placené místo, nicméně bylo to skutečné zaměstnání, a Jack se vrhl se vší vervou do práce. Brzy byl povýšen a během tří let byl jeho plat trojnásobný. Jack zůstal ve státní správě šestatřicet let. Zaopatřoval rodinu a všem čtyřem dětem umožnil studium na vysoké škole a postaral se, aby všechny mohly rozvinout vlastní kariéru. Byl povýšen na takové místo ve státní službě, kde mohl plně využít své akademické vzdělání. Dodnes pracuje jako poradce a věnuje se lidem, kteří se zotavují po těžké nemoci.

Nyní jsme už prarodiče! Náš vztah je krásnější, než byl kdy dříve. Je v něm láska i radost, humor i věrnost. Poznali jsme totiž, že Bůh nás bezpodmínečně miluje, a naučili jsme se dávat jeden druhému milost. Odpouštíme si, protože Bůh odpustil nám. Potřebovali jsme jediné: Požádat Otce života, aby vzal náš mrtvý vztah a udělal z něj něco zcela nového. Společně jsme poznali nadpřirozenou moc Boží lásky. Tato láska nás provázela všemi lety našeho manželství. Každá zkouška byla příležitostí, abychom se učili milovat tak, jak miluje Bůh. Máte-li dojem, že jste se svou láskou v koncích, nastal čas, abyste začali milovat doopravdy. Peg by řekla, že je čas začít čerpat z lásky, která nikdy nepřestane a která se nikdy nemění – z Boží lásky.