Jak ustavičně žít v Boží přítomnosti

z knihy Otče, odevzdávám se ti , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Hledáme Boha. Ve skutečnosti však Boha vůbec hledat nemusíme. Bůh je všude. Nikdy se mu nemůžeme vyhnout. Všechno o něm hovoří, všechno něco z něho zprostředkovává. Nemusíme chodit daleko, nemusíme si pořizovat kompas, abychom se k němu dostali. Bůh dlí v naší skutečnosti: v našich rodičích, v našem těle, ať je zdravé či nemocné, v našem nadání či v našem omezení, v našem bohatství či v naší chudobě, v našem vysokém či nízkém stupni inteligence. Jakmile přestaneme proti tomuto všemu bojovat, jakmile se otevřeme této skutečnosti, která je Boží skutečností, a přijmeme ji, pak žijeme v Božím království.

(...)

„Jak můžeš vědět, že žiješ podle Boží vůle? Poznáš to takto: Znepokojuješ-li se něčím, znamená to, že nejsi dokonale odevzdán do vůle Boží, přestože si myslíš, že podle vůle Boží žiješ. Kdo žije v souladu s vůlí Hospodinovou, ničím se neznepokojuje. Potřebuje-li něco, přenechá to včetně sebe sama Hospodinovi. Vloží to do jeho rukou. Nedostane-li to, co potřebuje, zůstane klidný, jako by to dostal. Nemá strach, ať se děje cokoli, neboť ví, že to je vůle Boží. Postihne-li ho nemoc, řekne si: Já tuto nemoc potřebuji, neboť jinak by ji Bůh na mne neseslal. A tak si zachová pokoj v těle i v duši.“8 Tento text ruského starce Silvána (1866-1938), jehož svatost je všeobecně uznávána v ruském pravoslavném světě, nám může sloužit jako zkouška. Když ta slova čteme, rozradostní nás či rozladí? Pakliže v nás vzbudí nevoli, je to možná proto, že nevidíme věci v pravé souvislosti, totiž jako materiál v Božích rukou, materiál, jehož Bůh používá k uskutečnění svých plánů. Je-li materiál sám o sobě dobrý či špatný, to pro Boha vůbec nehraje roli. Stačí jen jeho dotek a z materiálu se stane vhodné nářadí.

Není tomu někdy také tak s námi lidmi, že složíme mistrovskou zkoušku, když dokážeme vykonat něco znamenitého s velmi omezenými prostředky? Dejte nejdražší a nejlepší suroviny začátečníkům v kuchařském umění, a výsledný oběd bude hrůza sama. Kdo se však v přípravě jídla vyzná, dovede připravit chutnou hostinu i ze zbytků. Zde na světě vskutku existují hranice: my nedovedeme uvařit dobrý oběd ze špatných potravin, ale Bůh to dokáže! Beze strachu a bez starostí se můžeme posadit ke stolu a jíst, co nám Bůh předkládá. Boží strava je vždy zdravá a vydatná! A je vždy slavnostní, neboť Bůh nám pokaždé nabízí a dává sám sebe, svou vůli, své konání.

(...)

Není jediného okamžiku, kdy by se Bůh nesděloval. Většina věcí v našem životě nám připadá náhodná, příležitostná. Tu a tam Bůh projeví svou přítomnost, někdy zahlédneme červenou nit, a tehdy Bohu děkujeme. Bůh je však přítomen vždy, všechno o něm hovoří. V Božím konání je nepřetržitá kontinuita. „Nedříme ten, jenž tě chrání. Ano, nedříme a nespí ten, jenž chrání Izraele“ (Ž 121,3-4). Člověk většinou spí, ano, naše víra je pohřížena v spánek. Neobjevujeme nic pozoruhodného. Ve skutečnosti je pozoruhodné všechno. Možná právě v tom je skryto tajemství, proč někteří světci, kteří zemřeli v mladém věku, ušli za krátkou dobu tak neuvěřitelně dlouhou cestu. Žádný okamžik v jejich životě nepřišel nazmar, nic se neudálo nadarmo. Věděli, že Bůh je co chvíli trochu šťouchne do zad každou událostí a každou okolností, hlavně tím, co jako by mařilo jejich „duchovní život“. A oni se dali Bohem postrkovat.

Naše honba za „duchovním životem“ má v sobě mnoho ze snahy o útěk. Chceme uprchnout z konkrétní, zdánlivě banální skutečnosti, plné Boží přítomnosti, do existence umělé, která odpovídá našim představám o zbožnosti a svatosti, kde však Bůh vůbec není. Pokud chceme sami rozhodovat, kde chceme Boha nalézt, můžeme být bez starosti: tam Boha nenajdeme! Najdeme pouze sami sebe v retušovaném vydání. Pravý duchovní život začíná, až když jsme hotovi zemřít. Existuje rychlejší způsob zemřít, než přenechat Bohu, aby okamžik za okamžikem utvářel náš život, a neustále jeho konání přijímat?