Interpretace

Jedním z prvořadých úkolů dneška je překonat rozptýlenost a rozdrobenost

z knihy Nová hnutí v církvi , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří

Dnes žijeme v atmosféře tak hlubokých kulturních a společenských změn, že můžeme mluvit přímo o epochální krizi hodnot a modelů, norem a sociálních vztahů. Boří se veškeré vztahy i osvědčené systémy a lidé se snaží vytvořit něco nového.

Zcela nový svět už po několik desetiletí nutí církev vyjít z uzavřenosti, vést dialog se všemi lidmi a dát hodnotné odpovědi na očekávání i zklamání dnešní generace. Antropologická proměna staví církev do nové pozice a žádá po ní, aby se naučila žít uprostřed pluralistické, sekularizované, mnohotvaré, a dokonce "polyteistické" společnosti. Proto nelze brát svět jako nebezpečí, před nímž je třeba se bránit, nýbrž jako něco nového, v čem je třeba najít své místo tím, že přizpůsobíme situaci své uspořádání i vnější vystupování. Tak bude možné jít vstříc postmodernímu světu, aniž bychom se uzavírali před možnostmi, které přináší člověku a jeho svobodě.

Je velmi důležité vzít v potaz sociálně kulturní klima náboženských sdružení, která se objevila v nedávné době. Pokud bychom je sledovali jen z čistě "náboženského" pohledu, riskujeme, že nepochopíme jejich podstatu a plný dosah. Ostatně je známo, že náboženská terminologie nedokáže popsat "nové" aspekty současnosti. Dokáže to však sociologie a kulturní antropologie. Jsme přesvědčeni, že pouze interdisciplinární a mnohostranný průzkum může vést k pochopení toho, co přinášejí náboženské zkušenosti dnešní generace.

Také papežský dokument Christifideles Laici implicitně vyzývá k interdisciplinárnímu pohledu, abychom pochopili rozkvět nových "forem sdružování" (č. 29). Připomínají, že člověk je tvor společenský, a proto musí působit jako sociální subjekt, "pokud chce mít vliv na kulturu... v kontextu naší pluralitní a rozdělené společnosti". Dokument říká, že jde o "cennou pomoc, aby lidé dosáhli křesťanského života" v sekularizovaném světě. Zároveň podtrhuje eklesiologickou základnu společenství, které se stává znamením života církve, spolu s "právem laiků sdružovat se v církvi", které vychází přímo ze křtu. V úvodu tohoto listu je "stále živější potřeba účasti" věřících na životě společnosti interpretována jako "znamení časů".

Ztráta opěrných bodů

Evropská kultura dnes prochází složitým přerodem ve způsobu života a pořadí hodnot, které se v průběhu dějin ustálily do klasických forem. Tento proces přináší mnoho skrytých těžkostí duše, jako jsou pocit bezradnosti, potřeba nových jistot a stabilních sdružení. Lidé zkrátka touží po "nových smlouvách bezpečnosti" a po novém pactum civitatis (základu-ústavě společnosti). Tento rozklad lze popsat na základě solidní analýzy, kterou najdeme v nedávno vydaném dokumentu o sektách a nových náboženských hnutích , zde citujeme odstavec 3.)

"Rozklad sociálních struktur, kulturních hnutí a tradičních hodnot vyvolaný industrializací, urbanizací, stěhováním obyvatelstva, rychlým rozvojem sdělovacích prostředků a racionalizací výrobních prostředků vyvolává u mnoha lidí dezorientaci, vykořenění, nejistotu a v důsledku toho obavy. Lidé přirozeně hledají nějaké východisko, a protože to nejsnazší se často jeví jako nejlepší, přijímají je jako jedinou možnou odpověď na dnešní složitou situaci. Mnoho lidí je se sebou nespokojeno (krize identity) a bojí se budoucnosti (nezaměstnanost, hrozba nukleární války). Ptají se po pravdě a jak ji najít, hledají odpověď na nejistotu a křehkost politiky, na ekonomickou a ideologickou moc, na smysl svého života, chtějí zjistit, kým vlastně jsou, jaký smysl mají jednotlivé události a co je čeká za horizontem tohoto života.

Trpí ztrátou vedení, nedostatkem orientace, nejednotností rozhodnutí a absencí skutečných odpovědí na své problémy. Prožívají strach z nesčetných forem násilí, střetů a nepřátelství: z ekologické katastrofy, z holokaustů a nukleární války, ze sociálních konfliktů nebo z manipulace s lidmi.

Prožívají frustrace, vykořenění, jsou bez rodinného zázemí, bez pocitu jistoty. Nemají sílu ani naději, schází jim motivace. Prožívají samotu doma, ve škole, v práci, na univerzitách i ve městech. Zapadli do anonymity a izolace, dostali se na okraj společnosti jako cizinci. Nemají žádná práva, cítí se nepochopení, zrazení, utlačení, odcizení. Jsou nedůležití, nikdo jim nenaslouchá, všichni je odmítají, nikdo je nebere vážně.

Společnost ovládaná technologií, vojsko, obchod, práce, vykořisťování, výchovné systémy, zákony a způsoby, jakými jedná církev, diktátorský způsob politiky, to vše je zklamalo.

I když se naučili považovat se za ty, kteří jednají s plným vědomím, a ne jako bezcenné loutky nebo oportunisté hledající jen sami sebe, často nevědí, co a jak dělat."

Jde zkrátka o hledání nových hodnot, o snahu najít skrze nové, někdy až závratné cesty, typické pro instinktivní synkretismus, vlastní identitu v rámci společnosti manipulující s člověkem a snažící se udusit jeho život v ponuré šedi nebo jej drobit na tisíc útržků existence bez jakékoliv hloubky.

Ve společnosti, která onemocněla "temným zlem" dravé racionality a manipulace, jak to vidíme dnes, člověk potřebuje náboženství. Stejně jako je svou podstatou tvorem rozumným a společenským, je i tvorem náboženským. Musí se proto vytrhnout z nesmyslného života bez perspektivy. Náboženská touha a instinkt není možné zcela uhasit: "...I dnešní lidský svět se stále více a šířeji otevírá pro duchovní a transcendentní chápání života, k novému hledání náboženských hodnot, k obnovenému smyslu pro posvátné věci, pro modlitbu a k požadavkům vzývat svobodně jméno Páně" (CfL 4). Právě to je dramatem ateistického humanismu. De Lubac říká: "Není pravda, že by člověk nemohl uspořádat zemi bez Boha. Opak je pravdou: Bez Boha člověk tuto zemi může uspořádat jen proti druhému člověku. Humanismus bez Boha je humanismem nelidským."

Církevní a duchovní příčiny

V oblasti života církve je třeba najít a popsat také další, složitější a hlubší příčiny. Naši kulturu proniká křesťanské dědictví: staletá tradice vtiskla našim státům křesťanský charakter a díky tomu byli všichni lidé automaticky vedeni jako křesťané. Sepětí kultury s křesťanskou zvěstí, společnosti s křesťanským náboženstvím se ale během posledních dvou set let pomalu vytratilo. Dnes se tato tendence v důsledku promyšlené ateizace ještě urychlila.

Je třeba si uvědomit, že se nacházíme na konci "křesťanského státního zřízení". Je na nás, abychom zkoumali struktury vycházející z tohoto pojetí společnosti a chránící je. Mluvím zvláště o farnosti a podobných strukturách, protože mnohé z nich ztratily opodstatnění a vliv na život společnosti. Jde totiž o typické plody křesťanské společnosti s teritoriálním rozdělením na vesnice nebo městské čtvrti, jež se v současnosti staly nefunkčními, příliš rozsáhlými, neosobními a byrokratickými nástroji.

Jejich neschopnost vychází právě z toho, co jim v minulosti dávalo sílu: Jsou totiž "církví uprostřed lidských domovů" (CfL 27), spojenou s právně územní situací statické společnosti, v níž panuje silná jednota a soudržnost. Proto dnes jen stěží mohou plnit úkol osobní služby věřícím. Mnozí se je snaží proměnit v místa jednoty a společenství jakési "fontány pro celou vesnici", jak řekl papež Jan XXIII. Proti touze lidí "poznat a zažít bratrštější a lidštější vztahy" (CfL 27) však silně působí odstředivé síly společnosti a kulturní zmatek.

Podle sociologa De Rita církev jen stěží dokáže pochopit příčiny své krize. Složitý vztah mezi církví a společností pravděpodobně může za to, že církev jen s obtížemi pokračuje tvořivým způsobem ve svém poslání evangelizovat. Jak je to doopravdy, nezjistíme teologickými prostředky, ale může nám pomoci sociologický průzkum.

Krize dnešní církve se projevuje ve třech rovinách: V rovině jednotlivců se dnes lidé řídí převážně individuálními a subjektivními pohnutkami. V rovině společenských vztahů se příliš nekontrolovatelně drobí jednotlivé kulturní tradice. Na globální úrovni klesá moc autority tak, že její představitelé zastupují společnost jen symbolicky. V důsledku této krize dnes nikoho neoslovuje představa církve jako dokonalé společnosti (societas perfecta) s centrálním vedením a hierarchií zabývající se převážně otázkami správy a organizace svých členů.

Že je velmi důležité naslouchat dějinám, o tom svědčí množství signálů přicházejících do Říma jako reakce na obnovu církve, považovanou mnohými za podezřelou. Je třeba objevit základní roviny a přednostní cesty, které vytvoří novou kulturu a identitu. Velké a slavné evropské církevní komunity se dnes dostaly do diaspory a musejí žít vedle jiných vyznání a jiných humanistických hodnot. Nově vzniklá společenství na jižní polokouli se naproti tomu projevují velmi živě a s prorockým nábojem. Zaběhnutý řád se mění, tvářnost jednotlivých společenství církve se na jedné straně drobí, a na druhé konsoliduje. Je to znamení nového období pro poslání a společenství uzavírající naše tisíciletí a otevírající cestu tomu, které má přijít.

Odklon od posvátna a jeho znovuobjevení

V posledních dvaceti letech došlo k významnému dialektickému procesu plnému nejasností. Společnost se nejprve silně odklonila od "posvátna" nebo aspoň od některých jeho viditelných projevů, aby se po několika letech opět probudil silný zájem o mystiku. Svědkem jsou nově vzniklé sekty a náboženské směry. Doba, v níž bylo náboženství pokládáno za opium lidstva, skončila, svědčí o tom fakt, že ve východní Evropě získává náboženství a věřící stále větší vážnost ve společenském životě, a dokonce i v politice. Dnes se náboženství představuje jako proroctví o osvobození, jako sdružení lidí uskutečňujících dlouho potlačované touhy člověka a jako morální autorita mnohem větší síly než balancování politiků.

První fáze náboženského znovuzrození v šedesátých a sedmdesátých letech byla zaměřena spíše na mystiku a vnitřní obrácení. V těch letech se jako reakce na sekularizaci znovu vynořila otázka spásy a vnitřního života (jak dosvědčuje kniha H. Cox, La citt¸ secolare) a lidé se začali nově zabývat teologií revoluce a teologií smrti Boha. Nadšení teologů se však nesetkalo s odezvou u laiků, kterým tyto teorie nic neříkaly.

Obnovený zájem o vnitřní život se postavil proti obrazoborectví různých organizací a skupin, proti způsobu zprostředkování posvátna a prezentace kultury i proti zažitým duchovním šablonám. Zvlášť silně se projevoval v zemích mohutného vědeckotechnického pokroku, které hledaly nový způsob uspořádání společnosti. Ve snaze najít méně "světský" (sekularizovaný) způsob života vzniklo mnoho spontánních skupin, jejichž touhu po duchovním životě (modlitba, meditace, východní techniky, ekologie atd.) provázelo svědectví na veřejnosti. Vše začalo na západním pobřeží Ameriky, pak to přešlo na východ a do Evropy, která tehdy byla skutečnou "kulturní provincií" Ameriky.

V té době jako reakce na příliš klidnou situaci a nečinnost jednotlivých církevních společenství ve srovnání s problémy lidstva i jednotlivců propuklo to, co kdosi označil jako "výbuch tlakové nádoby" (E. M. Martin) nebo "exploze stlačené energie Ducha svatého" (R. Amerio). Prakticky to znamenalo otevřené odmítnutí příliš "vážné" sekularizace: šlo o hledání nového způsobu života, o snahu znovuobjevit skrze nové, někdy až příliš odvážné cesty, hraničící s instinktivním esoterismem, o záchranu vlastní identity uprostřed společnosti. Ta ve jménu produktivity homo faber et producens (člověka chápaného jako dělník a výrobce) neznala a odmítala svátky, hry ani kontemplativní a slavnostní rozměr života. Jednotlivé projevy a tendence těchto iniciativ lze těžko od sebe odlišit, protože se vzájemně prolínají a tvoří jakousi změť stavebních prvků.

Jde opravdu o stavební prvky, protože vedle odsouzení starých struktur se v těchto počinech rýsují nové cesty a východiska. Společnosti i církvi vtisklo několik významných osobností nové možnosti formace a společného života a podrobně rozpracovalo své projekty a to i na úrovni liturgie. Díky jejich úsilí bylo hledání duchovní hloubky života naplněno symbolickým obsahem a novými lidskými hodnotami. Podobným procesem obnovy prošla i hnutí založená dříve: naučila se dávat větší důraz na symbolické hodnoty a lépe se začlenila do života okolního světa.

K náboženství založenému na osobní zkušenosti

Spolu s výše popsaným přerodem došlo k další změně: Od náboženství založeného na tradiční zbožnosti se přešlo k náboženství postaveném na osobní zkušenosti.

Západní křesťanství a vlastně křesťanství vůbec se opíralo o velkou teologickou tradici druhého tisíciletí, v níž vládne logicko-poznávací metoda, jasná souhra hodnot a axiomů, tuhá disciplína a pevný morální řád. To způsobilo, že se v životě církve kladl největší důraz na organizaci, vnější soulad - ten byl v západní církvi ještě posílen po tvrdé zkušenosti protestantismu - a zakotvení v jistém vyznání víry (z toho pochází označení jednotlivých skupin věřících jako vyznání). Dalšími charakteristikami byly jednotná liturgie, pyramidální byrokracie, vidění světa jako něčeho "cizího" (i v negativním smyslu) a důraz na vnější příslušnost jako kontrolovatelný projev sounáležitosti s církví. Rozměr osobního prožitku zůstal na okraji zájmu a vyhledávaly ho pouze malé asketické skupiny fundamentalistického ražení.

V současnosti se celé toto pojetí křesťanství zhroutilo a nastoupilo náboženství zkušenosti, zdůrazňující osobní prožitek a potřeby jednotlivce, jehož základním požadavkem je růst osobní zkušenosti křesťanů. Náboženství se pak neváže na nějaký předem daný soubor pravd ani na vidění světa jako něčeho posvátného, protože posvátné je pouze to, co pomáhá jednotlivci růst a uspokojovat jeho "náboženskou potřebu". Prvotní a absolutní hodnotou je náboženská potřeba jednotlivce, z čehož vyplývá, že problém formální pravověrnosti (ortodoxie) spolu s problémem výstřednosti a náboženského synkretismu ztrácí (někdy zcela) na významu.

Takové náboženství riskuje, že skončí jako soubor zcela izolovaných náboženských prožitků jednotlivců, jejichž vzájemný vztah je tak slabý, že nevede k opravdové jednotě a dokonce křesťanům brání ovlivňovat běh dějin a společně postupovat proti zlu. Dnes se tato tendence k náboženství zkušenosti v životě křesťanů velmi jasně rýsuje.

To způsobilo, že dnešní křesťané jsou v náboženské oblasti naprosto nevzdělaní a neformovaní, jejich doktrinální základ je velmi povrchní - váže se jen na osobní zkušenosti -, jsou alergičtí na instituce a teorii, i když je vyjádřena současnými výrazovými prostředky. A v této často nejednoznačné a nevyjasněné situaci dnes žijeme. Je třeba si to uvědomit. Mnohá hnutí a sdružení se snaží smést z povrchu země klasická společenství církve s jejich specifičnostmi a ustáleným způsobem pastorační práce a snaží se nastolit jakési "shromáždění" (ekklesia) bez rozdělení služeb a jasné struktury. Mají představu jakési mozaikovité církve složené z jednotlivých kamínků s množstvím vazeb a iniciativ vycházejících z čistě osobních impulzů křesťanů. Taková "jednolitost" je totiž příznivěji nakloněna "souboru" jednotlivých zkušeností než klasické uspořádání a mládež se v tomto prostředí snadněji nadchne pro obrácení, protože v něm vidí jakýsi ideál.

Tyto tendence vycházejí z potřeby najít v náboženství pravý smysl a cíl člověka. Vedou k obnově vnitřního života a k etice, která lidem umožňuje objevovat uprostřed těžkostí a dramat života vlastní identitu. Snaží se představit spásu tak, aby je osobně uspokojovala a neupínala se pouze na zděděná a zkostnatělá náboženská schémata minulosti. Podobné snahy najdeme i v dnešní společnosti, v níž se hroutí veškeré klasické společenské řády a ideály. V církvi je s tím spojeno nebezpečí, že se rozdílné zkušenosti jednotlivých společenství dostanou do konfliktu, což může vést k nezvyklému rozdělení a roztříštění. A v takové situaci bychom nemohli budovat žádnou solidní kulturu.

Nutnost vyjít z diaspory

Doba "křesťanské společnosti" skončila a my žijeme v etapě izolovaných křesťanských společenství, zárodků víry a obnovy náboženského života. Dnes už lidé netouží po výlučnosti a neskrývají svou víru, ale vidí, že je třeba se otevřít, vyjít z diaspory a snažit se svému okolí zprostředkovat víru tak, aby se dotýkala těch nejožehavějších problémů dnešního člověka.

Tento proces je v současné společnosti charakterizován následujícími znaky: Stále více se projevuje nutnost štědře nabídnout své služby, a ne jenom poskytovat to absolutně nezbytné; je třeba polidštit změť sociálních vztahů a událostí ve společnosti. Těmito ideály se inspirují především Hnutí zelených a jiné ekologické iniciativy, školské a zdravotnické organizace nebo dobrovolná angažovanost. Sílí také snaha podpořit pravomoci místních orgánů a chránit kulturní dědictví národnostních menšin.

Co se týká života církve, je dobré zdůraznit, že její vliv na okolí nezvýšíme prostřednictvím klasických sdružení, často příliš byrokratických, jež mnohokrát nejsou schopna vidět současné požadavky světa, a tak sveřepě brání někdy až podivné zájmy malého okruhu lidí.

Správné zapojení církve do života společnosti by mělo mít tento charakter: Středem zájmu by měl být člověk a růst jeho víry; přitom je třeba respektovat jednotlivé duchovní proudy a směry. Musí jít o uspořádané společenství, které není ovlivňováno nějakou despotickou mocí skrývající se často za pancíř charismatické inspirace. Je nutno vést dialog se současným světem a sdělovat víru jako hodnotu přinášející člověku plný smysl života.

Kde se takové otevření vůči světu podaří, můžeme mluvit o plantatio ecclesiae, o novém rašení církve. Je při tom třeba velké bdělosti, protože proces se může zvrtnout a místo celkové proměny vztahu ke světu zůstanou jednotlivá společenství církve v podstatě stejná a jen když jednají se světem, nasadí si novou "masku".

Toto nebezpečí dnes hrozí mnoha hnutím a skupinám, které vystupují jako útěchu přinášející reformátoři vnitřního života a mystiky. Zdá se, že nechtějí uznat situaci dnešního světa, protože jejich morální nauka neodpovídá současnému životu a jeho požadavkům.

Na otázky týkající se morálky (rozumí se na otázky současné doby, které vycházejí z obtíží duchovního života dnešních lidí) je třeba odpovědět nikoliv tím, že začneme oprašovat prastaré poučky, ale s vynalézavostí a láskou. Antropologické a kulturní modely a způsoby nového dialogu mezi vírou a kulturou mají odpovídat současnému vývoji a konkrétně se dotýkat života dnešních lidí.

Musíme si dát pozor na nebezpečí zredukované víry na čistou psychologii, v níž chybí životní a konkrétní rozměr. Psychologizace víry se snaží pouze vymanit člověka z těžkostí a frustrací, které na něj v dnešní složité situaci a nepřehledné společnosti doléhají.

S těžkostmi vztahu víry s kulturou se také snaží vyrovnat postoj rezignace a beznadějné odevzdanosti (fideismus). Někdy v něm najdeme i prvky magie a taumaturgie. Nedostatek seriózního přístupu k realitě se tento směr snaží vyrovnat dvojím způsobem. Na jedné straně vidí souhrn sociálních vztahů velmi optimisticky a irenisticky (pacifismus) jako nevýznamnou sféru mezilidských vztahů, čímž se nebere ohled na globální problémy společnosti. Na druhé straně prosazuje integralistickou a novátorskou tendenci, kterou lze vyjádřit úslovím "jedna víra, jedna církev, jedna kultura". Předpokládá totiž, že ovládne společenské vztahy a přetvoří je v pevný celek, který bude silně kontrastovat s organizací veřejného života. Obě cesty vedou k riskantním koncům.

Největším nebezpečím pro náboženství v současné společnosti je chápání víry jen jako nástroje k řešení osobních problémů lidí neumějících se orientovat v současné společnosti, na něž doléhají její složité sociální vztahy a mechanismy. Často až idealistická důvěra k určitým "spasitelným" myšlenkám, jako jsou "revoluce lásky", "rozvinutí duchovních schopností", "paměť národa", "křesťanské kořeny Evropy", "obnova křesťanství" atd., pouze maskují hlubokou bezradnost a neschopnost vést dialog s dnešním světem.

Zachytit vnitřní souvislosti

Život sdružení a hnutí se dnes ustálil do několika základních forem a modelů. Jejich společným jmenovatelem je snaha překonat zvyklosti a schémata minulosti a hledat autentický život podle evangelia.

Jedním z prvořadých úkolů dneška je překonat rozptýlenost a rozdrobenost, rozvíjet aktivní účast skupin a frakcí na společném díle a jejich působení jednotně nasměrovat, aby křesťanská zvěst zněla v dnešním postkřesťanském světě dostatečně přesvědčivě. Křesťané mají světu nabídnout opravdová "znamení doby" a zároveň dávat pozor, aby nesklouzli do integrismu. Víra se musí projevit v praktickém životě, aby oživovala dějiny lidstva: Křesťan je povolán k tomu, aby bděle upozorňoval na všechno, co znehodnocuje a ponižuje člověka stvořeného k obrazu a podobenství Božímu (srov. Redemptor hominis 14).

Nové skupiny a hnutí se v současné společnosti stávají proroky nových možností pro život církve v dnešním světě. Tím vytvářejí nové spojení víry se životem. Posilují vztah mezi společenskými strukturami a zkušeností věřících i vazbu mezi budováním lokálního společenství a vědomím příslušnosti k církvi jako celku. Přes tyto snahy a částečné úspěchy jsme zatím stále v začátcích a jen pomalu budujeme harmonické vztahy křesťanského soužití. Nahradit monopolní postavení některých kategorií křesťanů církevním společenstvím různě se projevujícím totiž často není snadné. Zvláště rostoucí úloha laiků v církvi se stává jedním ze základních proudů jejího nového oživení; doposud ji charakterizovalo monopolní postavení kléru.

I když tato znamení doby nejsou vždy optimální, velmi napomáhají rozvoji evangelijní mentality dnešních křesťanů a kladou solidní základ pro nový sociální řád společnosti na křesťanských hodnotách. Rodící se nová spiritualita se projevuje v modlitbách i v katechezi, v nové mystagogii i nových službách, v nových formách zapojení se do života církve a bratrství, v chápání důstojnosti muže a ženy a v touze po sjednocení křesťanů. Nebrání jí rozdělení církve, rasové rozdíly, různé tradice i politická uspořádání národů, odlišnosti kultury ani přednostní zaměření jednotlivých skupin. Jádrem je snaha dosáhnout dospělosti v Kristu uprostřed společenství a cestou jeho života, osudů, liturgie a služby. Aby se tato spiritualita mohla dobře rozvíjet, musíme se ozbrojit trpělivostí, očekáváním, ale také otevřeností vůči nevyzpytatelnému Božímu působení.

Zárukou je neustálý vnitřní exodus, překonání individualismu a růst v kontemplativním vidění skutečnosti; dále v povolání ke spolupráci na osvobození a odtabuizování struktur a vztahů, v minulosti až příliš poznamenaných podřízeností a paternalismem. To se musí odrazit i v institucionální rovině. Musíme dospět k životaschopné podobě církve, aniž bychom ochromili duchovní přínos jednotlivých hnutí. Moudrá koordinace "přeměny institucí" nedovolí, aby se církev proměnila v soubor extrémních až sektářských skupin, z nichž každá se považuje za tu jedinou pravou, nebo aby se církev nedostatečnou spoluprací svých členů rozdrobila na bezvýznamné ostrůvky neschopné oslovit dnešní společnost. Žádná z těchto cest nemá šanci stát se kvasem, který by dokázal proniknout a oživit život dnešních křesťanů.