Sekce: Knihovna
I lásce je třeba se učit
z knihy Vždycky se může začít znovu , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství
Docela nedávno, jednou v neděli krátce po televizním pořadu "Zahrádkáři se ptají", jsem měl "mimosmyslový zážitek". Začalo to podivným šelestem, jako by se mi kolem hlavy třepetala křidla andělů nebo šustily nebeské řízy. Následovalo oslnivě bílé světlo před očima a pak zvuky rajské hudby. Jako první mi probleskla hlavou tato myšlenka: "To si nezasloužím, nevykonal jsem nic, co by mě k zdejšímu pobytu opravňovalo." A teprve potom mne napadlo: "Ale kde to vlastně jsem?"Pak jsem se probral z nedělní siesty a konečně mi došlo, kde se nacházím a co se to se mnou dělo. Ten podivný šelest bylo šustění novin, které se mi pozvolna sunuly po obličeji dolů. Ty také filtrovaly bledé podzimní sluníčko, že z něho zbyl zvláštní bílý jas.
A rajská hudba, ta se linula z televize. Vysílali koncert na počest devadesátého výročí založení Londýnského symfonického orchestru.
Vynikající korejská houslistka Sarah Changová hrála skladbu od Pabla de Sarasata Fantazie na Carmen a byl to zážitek doslova jako z jiného světa. Kdosi o ní prohlásil, že je to nejlepší houslistka od časů Paganiniho, a to ještě ani nebyla plnoletá! Poprvé koncertovala ve třech letech a jako osmiletá zahrála z listu takřka cokoliv. Mě však nestrhla jen ďábelská bravura, s jakou hrála, ale cosi zvláštního v jejím hraní, co jako by nepocházelo z tohoto světa a co i já byl s to ocenit. Z její hry mě mrazilo v zádech a po celém těle mi naskakovala husí kůže.
Je mi jasné, že mě budete považovat za blázna, ale vydal jsem se štrachat na půdu, kde už nejednu zimu odpočívají housle, které jsem si kdysi sám koupil. A pak jsem celý večer brnkal, či spíše skřípal na nervy svému okolí, které mi nemohlo přijít na jméno.
Když jsem se druhý den ráno probudil s artritickou bolestí v prstech, vzpomněl jsem si na slova své první učitelky hudby: "Jen disciplína ti osvobodí ruce, aby mohly kdykoli zahrát, na co si vzpomenou." To se sice bohužel nikdy nestalo, ale důležité je poselství, které mi paní učitelka předala: pravá svoboda vždy přichází prostřednictvím disciplíny.
A co platí pro hru na housle, platí i v jiných oblastech. Autem se mohu vydat kdykoli a kamkoli jen proto, že jsem se podřídil disciplíně, kterou po mně vyžadoval instruktor v autoškole. Platí to u všech lidských dovedností, zejména však u té nejdůležitější - lásky.
Mohu chtít milovat každého na potkání tak jako Ježíš, ale nikdy toho nebudu schopen, nenaučím-li se nesobecké lásce, v níž se budu ve vyhrazeném čase cvičit.
Sarah Changová byla od počátku obdařena hudebním géniem, ale jen ona sama může přiznat, že nebýt nekonečného cvičení, nemohla by svůj dar sdílet s druhými na pódiu koncertního sálu. Bez cvičení by její jedinečný dar zůstal trvale skrytý…
Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:
Autor: David Torkington
Související texty k tématu:
Láska:
- Kdo řekl, že láska je slepá? Ta jediná vidí dobře! Objevuje krásy, kde druzí nevidí nic...
- Bez lásky lze vytvořit veliká díla, být slavný a obdivovaný. Naplnění však bez ní dojít nelze. Život bez lásky je prázdný a chladný. Bez lásky se život stává peklem a je nesnesitelný.
- Jsi stvořen, abys byl milován Většina ptáků byla stvořena, aby létala. Být na zemi je pro ptáka omezení. A tak je to i s člověkem. Každý člověk byl stvořen, aby žil a byl milován. Žít a nebýt milován je omezení.
- Další texty na k tématu láska zde