Sekce: Knihovna

Wanda Póltawská

Do koncentračního tábora jsme se původně těšily

z knihy A bojím se snů , vydal(o): nakladatelství Paulínky

Jednou večer jsem se učila, když jsem z předsíně zaslechla mužský hlas: „Která z vás je Wanda?“ Tím to celé začalo. Zvedla jsem se... a vrátila se až po čtyřech a půl letech. Po několika dnech zatkli také Krysiu. Znaly jsme se ze skautského oddílu: o dva roky mladší než já, pobledlá a tichá. Tak teď už jsem v davu nebyla sama. Rodilo se velké přátelství.

Popravy uprostřed noci.
Nikdy jsme nevěděly, na koho z nás to padne...

Ve vězení byly vši, blechy, špína, voda nebyla vůbec a rozmohl se tyfus. Hlad jsme necítily, poněvadž rodiče podpláceli stráž a nosili nám jídlo. Byli doma, nikoho dalšího nezatkli. Během noci se vždy několikrát rozsvítilo světlo, musely jsme se postavit do pozoru a vyvolávali nás jménem. Pak už nikdo v cele nespal, nahlas jsme se modlily za umírající, poněvadž neodvratným důsledkem takové „návštěvy“ vždy bývala salva těsně pod našimi okny. Nikdy jsme nevěděly, na koho z nás to padne...

Slovo koncentrační tábor
v nás vzbuzovalo pozitivní reakce.

Jednou se objevila zpráva o připravovaném transportu do koncentračního tábora. Nic konkrétního jsme o táboře nevěděly, a to slovo samotné v nás vzbuzovalo pozitivní reakce. Doposud jsme znaly pouze skautské tábory plné radosti a slunce. Pobytem ve vězení jsme byly k smrti vyčerpané, takže jsme si myslely, že nikde jinde to snad horší ani být nemůže. Každá, kterou přečetli, si oddechla. Stejně jsme očekávaly, že půjdeme „na porážku“, takže se zdálo, že odjezd do koncentráku rovná se zrušení trestu smrti. Jak naivní...  Až později jsme se dozvěděly, že Sondertransport označuje transport po rozsudku smrti. Byly jsme zkrátka určeny „k likvidaci.

K večeru přijíždějí auta, postupně nasedáme. Držíme se s Krysiou za ruce. Z okna směrem k nám zoufale mává něčí ruka. A najednou pocit něčeho strašného, propadnutí do prázdnoty bez žádného opěrného bodu. „Musíme, musíme! Slyšíš?“ křičím do ucha Krysie uprostřed hluku motoru. „Musíme se vrátit!“ S tím jsme odjely.

Tábor Ravensbrück.
Přidělili nám čísla. Přestaly jsme existovat…

Ráno 23. září 1941: „Vzorný tábor Ravensbrück.“ Poprvé jsme uviděly dozorkyně: obří, vysoké blondýny s vyhaslými, tvrdými pohledy a zaťatými rty, v černých křižáckých pelerínách s kapucemi a s obrovskými vlčáky u nohou.  Přidělili nám čísla. Přestaly jsme existovat jako „my“. Na mysl se mi vedrala slova modlitby: „Bože, jestli ještě bdíš nad tímto světem, dej, abych si zachovala tvář na tomto strašném místě. Ne život, ale duši...“

Byly jsme tzv. Verfügbar (k použití), díky čemuž jsme mohly být odvedeny na jakoukoliv práci. Tahaly jsme těžká břemena na zádech nebo v rukou a večer jsme polomrtvé padaly na lůžko. Utichly naše zpěvy a recitace z doby karantény. Zbědované, poháněné těžkou botou esesmanů, staly se z nás skutečně tažné krávy. Ztracená, zapomenutá čísla…

Smrt už nás neopustila. Nejednou jsme ji vyhlížely:
někdy se strachem, někdy s nedočkavostí…

18. dubna 1942 šly na smrt první z nás. Tehdy nám ještě nedocházelo, že se jedná o popravu. Odešly... jejich zakrvavené šaty odevzdali do prádelny, nezvratná jistota, že se už nevrátí... Dnes ony a zítra? Smrt se přiblížila a už nás neopustila. Nejednou jsme ji vyhlížely... Někdy se strachem, někdy s nedočkavostí: ať už konečně přijde vysvobození. Někdy lhostejně: no a co. Někdy propukal protes  něco udělat, utéct, nečekat jako ovce na jistou smrt. Žít jako člověk, a ne jako numer sieben und siebzig null neun (7709).

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Jak jsme se v Ravensbrücku stali pokusnými králíky
• Vzpoura Polek v táboře Ravensbrück
• O Wandě Półtawské
• Marek Orko Vácha o knize