Sekce: Knihovna

Anselm Grün

Cesty ke zdravému pocitu vlastní hodnoty

z knihy Rozvíjet vědomí vlastní ceny , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Je mnoho cest, které vedou k rozvoji zdravého pocitu vlastní hodnoty. Jsou tu psychologické cesty, jak jsou popsány v mnoha příručkách. Jsou tu cesty, které nám ukazuje bible. V bibli můžeme objevit vlastní Ježíšovu terapii, jak dopomáhá lidem ke zdravému pocitu vlastní hodnoty. Chtěl bych v krátkosti ukázat několik cest, které se mi zdají důležité. Spojují vždy již psychologickou a duchovní úroveň.

Přijetí vlastního ,já'

Nezáleží na tom, že můžeme navenek vystupovat jistě, ale na tom, že jsme dostali cit pro svou nedotknutelnou cenu a přijímáme se ve své jedinečnosti. Přijmout sebe sama, to nám dnes poradí každý, to už dávno víme sami. Otázka je, jak to udělat, přijmout sám sebe. Nejprve se musíme osvobodit od iluzí, které si sami o sobě děláme. Musíme se rozloučit se sněním, ve kterém díky své fantazii vystupujeme jako největší a nejkrásnější lidé. Přijetí vlastního ,já' má co do činění s pokorou, s humilitas, s odvahou přijmout svou vlastní lidskost. Mnozí radí lidem s malým pocitem vlastní hodnoty, že mají hledět na své silné stránky. To může být zcela správné. Ale jestliže se za tím skrývá představa, že jen silní mají hodnotu, není tato rada východiskem. Rozhodující je, že se přijímám se vším, co ve mně je, nejen se svými silnými stránkami, ale i se svými slabostmi. Pro mě má zdravý pocit vlastní hodnoty jen ten, kdo si dovolí být také slabý, kdo se umí s humorem podívat na své vlastní slabosti.

Ale smířit se s tím vším, co v sobě objevujeme, je často dlouhá cesta. Čím intenzivněji žijeme spolu s ostatními, tím je pro nás těžší odhalovat své slabé stránky, potlačené potřeby, utlačované pocity. Manželský pár, který chtěl vybudovat své manželství na společné víře, byl již po půl roce zklamaný množstvím hádek, tím, že v každém bylo tolik zloby. Víra pro ně byla také cestou, jak se vyhnout vlastní skutečnosti. Museli se nejprve pomalu učit ve vší pokoře přijímat v sobě i stinné stránky - chuť zraňovat, pocity pomsty a zlobu, jaké byli schopni. Nikdy nemůžeme říci, že jsme se přijali. To je celoživotní proces. Stále znovu v sobě objevujeme stránky, které nás rozčilují a ze kterých jsme zklamáni. Čím jsem starší, tím tišeji mluvím o přijetí svého ,já'. Když jsem vstoupil do kláštera, myslel jsem si, že překonám všechny své negativní stránky modlitbou a askezí. Ale pak se vždy znovu přihlásily ke slovu. Nyní jsem se vzdal iluze, že bych se stal takovým, jakým bych chtěl být. Nyní se pokouším ve vší pokoře říci ano tomu, co je, v jistotě, že jsem přijat Bohem takový, jaký jsem. Když se někdy znovu rozčiluji nad tím, že jsem reagoval tak infantilně, říkám si: "Takový tedy ještě jsem. Může být." Potom cítím uprostřed svého zklamání přece jen vnitřní mír a klid, pocit, že vše smí být, že vše je dobré, jak to je. A tehdy vím, že jsem v Boží milující ruce.

Přijmout sám sebe znamená smířit se se svým životním příběhem. Mnozí bědují, že měli těžké dětství, ve kterém byli velmi zraňováni. V doprovodu těžce zraněných lidí společné prohlížení ran často bolí. Mnozí se pak cítí pod tlakem, že musí všechny tyto rány "zpracovat". Pokouším se vysvětlit zraněným lidem, že jejich životní příběh je také kapitál, se kterým mohou podnikat. Když se smíří se svými ranami, mohou se tyto rány stát prameny života. Pak jim může právě jejich zranění dát schopnost rozumět jiným a doprovázet je. Často člověk teprve tehdy objeví své vlastní poslání, cítí, jaké má charisma na základě svého životního příběhu. Když se někdo dokáže smířit se svým příběhem, pak může také poznat, že všechno má smysl. Také obtíže mají svůj smysl. Dávají člověku schopnost žít jiným způsobem, citlivěji, intenzivněji, vděčněji a otevřeněji vůči lidem. Jakmile se s ranami smířím, stávají se pramenem požehnání pro mne i pro druhé.

Abychom mohli přijmout sami sebe, musíme zanechat srovnávání. Dokud se srovnávám s ostatními, jsem v nevýhodě. Vždycky je nějaké nadání, které jiní mají a já ne. Když srovnávám, nestojím při sobě, žiji jen ve srovnání s druhými. Ale ono záleží na tom stát při sobě, přijímat se, mít se rád. Když má někdo malý pocit vlastní hodnoty, bude srovnávat, ať chce nebo nechce. Jistá paní dávno ví, že nemá srovnávat. Ale jakmile přijde do společnosti, nastane srovnávání. Pak nemá smysl vidět jen své silné stránky, aby měl člověk vnitřní hodnotu. Neboť tu stále zůstává při srovnávání. Nepomůže ani snižování hodnoty ostatních, že vše, co představují, je jen zdání. Potom jiné odsuzuji, abych zvýšil svou hodnotu. A stále zůstávám vězet ve srovnávání. Větší pomoc přinese dostat se od hlavy, která srovnává, k srdci, které cítí. Ta žena našla cestu, jak se dostat ze srovnávání. Pokouší se vnímat svůj dech, cítit své ruce, být při sobě. Pak se cítí dobře a může něco říci, pokud by chtěla. Pak již není pod tlakem, že musí bezpodmínečně také něčím přispět, aby nebyla druhými odstrčena. Dokud srovnávala, necítila se dobře. Ostatní určovali její smýšlení. Nyní, když stojí při sobě, když vnímá sebe samu, může vnímat také druhé a prožívat s nimi společenství.

Stát při sobě

Sebedůvěra může znamenat také stát při sobě, být v sobě, cítit se sám se sebou dobře, být nezávislý na ostatních. Mnozí si nemohou vybudovat pocit vlastní hodnoty, protože dali ostatním moc nad sebou. Nejsou při sobě, ale vždy při druhých. Nespočívají sami v sobě, ale odvozují svůj pocit vlastní hodnoty jen a pouze od druhých, od jejich přízně, chvály, potvrzení. Nemohou se oddělit. Všechno vztahují na sebe, jsou zraněni každou ostřejší poznámkou. Takovým lidem radím, aby se vešli ve styk se svými agresemi. Agresí se mohu oddělit od druhých. Agrese je impuls k distancování se od ostatních, abych tak mohl být při sobě. Někdy musí člověk toho, kdo někoho zranil, nejprve ze sebe vyhodit. Dokud jsem obsazen jinými lidmi, nemohu být při sobě, nemohu rozvíjet pocit vlastní hodnoty. Žijí za mě jiní lidé, místo abych žil sám.

Být při sobě, to může vypadat různě. Jsem při sobě, když mám cit pro sebe, když věřím svým vlastním pocitům, když spočívám sám v sobě. Nejsem závislý na smýšlení druhých, ale jsem v kontaktu s vlastními pocity. Stojím při sobě, když cítím svou tělesnost. Když například běžím lesem a zpotím se tělesnou námahou, jsem při sobě. Tehdy jsem ve svém těle. Cítím své tělo a cítím se v něm dobře. Pak mě vůbec nenapadne myšlenka zpochybňovat svou vlastní hodnotu. Cítím-li, jsem. Nemusím svou cenu dokazovat vnějšími výkony. Pociťuji se. To mi dělá dobře. Tak, jak cítím já, necítí nikdo jiný. Jsem jedinečný. Jsem to já sám. To není poznání, ale zkušenost, kterou mi umožňuje vlastní hodnota sama. Mnozí lidé hledají příčinu svých problémů u druhých. Měli by se naučit být při sobě, odhalovat vlastní hodnotu a rozvíjet cit pro sebe samého, pro své pocity a pro své tělo. 

Cesta přes tělo

Důležitou cestou, jak přijít k sobě samému a být při sobě, je cesta přes tělo. V 70. letech jsem častěji pobýval s několika spolubratry v Rütte u hraběte Dürckheima. Od něho jsme se naučili vnímat se v těle, chápat tělo jako cestu k sebedůvěře, ale také k větší otevřenosti vůči Bohu a cvičit se v tom. Pro Dürckheima bylo tělo nástrojem k tomu, aby se člověk stal sám sebou. Tělo je barometr, který ukazuje, jak na tom člověk je. U nejistého člověka poznáme na těle, že nemá sebedůvěru. Vidíme to například na tom, že se pevně drží, že nenechá své ruce volně viset, nýbrž že je dokonce i při chůzi má zkřížené, aby našel oporu sám u sebe. Nebo cítíme na vysoce vysunutých ramenou, že se za nimi skrývá velký strach. Takoví nejistí lidé mají své centrum v oblasti prsou. Nestojí při sobě. Musí se navenek křečovitě vydávat za silné a nenucené. Ve skutečnosti nemají svůj postoj. Stačí se jich jen dotknout a převrátí se. Stojím-li, mohu pozorovat, mám-li sebedůvěru. Ale tělo není jen barometrem, je také nástrojem k tomu, aby se člověk stal sám sebou. Přes tělo a v těle si mohu nacvičit i vnitřní postoj.

Mohu si například představit, že tu stojím pevně jako strom, že mé kořeny jsou hluboce zapuštěné v zemi. Stojím tu dobře, když jsem uzemněn. Jsem uzemněn, když se těžiště dostává mezi patu a bříška prstů na nohou. Mohu toho dosáhnout, když se trochu zhoupnu v kolenou. Pak stojím volněji jako strom, ne jako betonový sloup. Pak si mohu představit, jak dech při vydechnutí proudí chodidly do země a při nádechu ze země přes temeno hlavy až k nebi. Pak jsem jako strom, který je dole pevně zakořeněn a nahoře otevírá svou korunu k nebesům. Když tak stojím dlouho, může růst sebedůvěra. Mohu si říkat věty jako: "Mám schopnost stát. Stojím oběma nohama na zemi. Mám své stanovisko. Mohu něco přestát. Mohu stát za sebou, za něčím. Stojím při sobě, stojím v sobě." Nebo si při takovém stání mohu opakovat biblická slova: "Na Hospodina slož svoji starost, postará se o tebe" (Ž 55,23). Nebo: "Hospodina stále před oči si stavím, je mi po pravici, nic mnou neotřese" (Ž 16,8). Stále znovu prožívám, že cesta jen přes hlavu mi sebedůvěru nepřinese. Cvičení s tělem mi mohou pomoci, aby ve mně sebedůvěra stále více rostla. Samozřejmě to není nějaký trik, který mi sebedůvěru dá navždy. Musím to stále znovu cvičit.

Dürckheim mluvil o tom, že máme stát v haře. Hara je podbřišek. Když mám své těžiště v podbřišku, stojím pevně. Pak se stěží mohu jen tak lehce převrátit. Stát v haře neznamená zapřít se násilím do země, aby mě nikdo nemohl povalit. Hara je spíše postojem propustnosti. Nedržím se pevně sebe, ale jsem otevřený pro Boha a pro bytí, jak to Dürckheim nazývá, pro existenci. V této otevřenosti cítím hlubokou jistotu. Protože jsem otevřený pro něco většího, nemusím se křečovitě držet sebe, ale cítím podíl Boha.

Když při přednášce stojím v haře, jsem klidnější a přirozenější. Mnozí se při přednášení pevně drží řečnického pultíku nebo přešlapují z jedné nohy na druhou. Ale to nejistotu nejen vyjadřuje, nýbrž ji ještě posiluje. Postavit se vědomě do hary je vpravováním se do důvěry a do propustnosti. Nejde o to, abych svou přednáškou imponoval, ale aby mnou proudilo něco většího, aby skrze mne nakonec oslovoval lidi Bůh. Mnozí se domnívají, že se nedá nic dělat, když člověk dostal jen malou sebedůvěru. Přesto tomu nejsme vydáni napospas. Můžeme si pomocí těla pomalu vycvičit větší sebedůvěru. Samozřejmě jde proces proměny v těle pomalu. A potřebuje mnoho trpělivosti. Ale převším se tělo nedá obelstít. Nemohu je používat jen k tomu, abych rozvíjel větší sebedůvěru. Tělo mě nutí k čestnosti. Hara znamená být propustný pro to větší, pro Boha. Pravá sebedůvěra roste pomocí těla jen tehdy, když se vzdám zachovávání svých nároků a měřítek. Musím být připravený pustit se sebe, svěřit se Bohu, který mi sám dá pravou oporu a vlastní hodnotu. 

Cesta víry

Otázka vlastní hodnoty je pro mě nakonec stále také náboženskou otázkou. Víra nám chce ukázat, kdo vlastně jsme, odkud odvozujeme svou pravou cenu. Ale nestačí jen lidem říkat, že by se měli spolehnout na Boha a tím že by měli také najít sebedůvěru. Otázka je, jak se můžeme učit důvěře v Boha. Výzva k důvěře ještě důvěru netvoří. Zbožní lidé se často dostanou do začarovaného kruhu, kdy spatřují vinu za svou malou důvěru v Boha ve své nedostatečné modlitbě, činí si proto výčitky a pak se pokoušejí se stále více modlit, aby důvěra v Boha konečně rostla. Mohou se modlit jak chtějí. A stejně znovu prožívají situace, kdy jim chybí sebedůvěra. Tak stále více zužují spirálu modlitby a výčitek, které si činí, až nemohou ani o krok vpřed.

Důvěru v Boha není možné vynutit ani modlitbou. Můžeme se jí naučit, budeme-li mít před očima důvěru, kterou má Bůh k nám a budeme se cvičit v důvěře v Boha. Je to vždy také milost, když v nás najednou vyvstane hluboká důvěra v Boha a důvěrou v Boha i nová sebedůvěra. Přitom mi pomáhá chovat se jednoduše tak, jako bych důvěru měl. Mohu si například předříkávat slova důvěry z bible a pak vyzkoušet, jaké pro mě je chovat se tak, jako by byla pravdivá. Když si znovu předříkávám žalm 118: "Hospodin je při mně, nebojím se. Co by mi mohl udělat člověk?" mohu se těmito slovy dostat do styku s důvěrou, která je již ve mně. C. G. Jung se domnívá, že máme v sobě oba póly, strach i důvěru. Není člověk, který by měl jen strach, ani člověk, který by jen důvěřoval. Ale dost často jsme fixováni na svůj strach. Pracujeme-li se slovy důvěry z Písma, na dně duše v sobě objevujeme důvěru. A ta v nás může růst tak, že nás bude určovat víc a víc. Když medituji nad žalmem 23: "Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek," tuším, že to není jen pouhý obraz. Samozřejmě pochybuji o tom, zdali to není příliš krásné, než aby to mohla být pravda. Při meditaci se chovám tak, jako by ta věta byla pravdivá. Pak ve mně může růst pocit volnosti a nezávislosti. Tuším, že mi Bůh dopřeje, že mi dá, co potřebuji, že mi dá mou pravou hodnotu.

Základní skutečností naší víry je, že jsme Bohem bezpodmínečně přijati. Ve křtu o nás Bůh řekl slovo: "Ty jsi můj milovaný syn (má milovaná dcera), v tobě mám zalíbení" (srov. Mk 1,11). Když žiji z této skutečnosti, pak odpadá mnohé pochybování o sobě, pak umlkají negativní zvěsti, které jsem dost často slyšel: "Nehodíš se k ničemu. To nikdy nedokážeš. Na to jsi příliš hloupý." Otázkou je, jak můžeme žít ze skutečnosti víry tak, aby nás určovala více než sebepodceňování, sebeobviňování a sebehanění, ze kterých jinak žijeme. Pro mne jsou důležité cesty meditace nad biblickými texty a vědomé slavení našich křesťanských svátků.

Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

• Zkušenost dnešního člověka se sebou samým
• Sebedůvěra, sebevědomí, sebejistota
• Být bezmocný, být bez moci, být bez možnosti