7. kapitola: Aktuální požadavky a úkoly

(Nepominutelné požadavky Božího slova; Aktuální úkoly pro teologii)

z knihy O vztahu víry a rozumu , vydal(o): Pastorační středisko sv. Vojtěcha při Arcibiskupství pražském

Teze: Člověk je schopen poznávat, že skutečnost a pravda překračují to, co je faktické a empirické.

Jedním z nejdůležitějších současných problémů je krize smyslu. Mnozí se ptají, zda má vůbec smysl po smyslu se ptát, a tak se otvírá perspektiva skepticizmu, lhostejnosti a nihilizmu. To pobádá lidského ducha uzavřít se v sobě s nebezpečím, že se nezacílené technické prostředky mohou stát ničiteli lidského rodu. Naproti tomu bible jasně zamítá každou formu relativizmu, materializmu a panteizmu a trvá na tom, že lidský život i svět mají smysl.

Druhým problémem je přezkoušení způsobilosti člověka dospívat k pravdě. Třetím je nutnost filozofie skutečně metafyzického dosahu, čili filozofie, způsobilá transcendovat empirické danosti, aby při hledání pravdy dospěla k něčemu absolutnímu. Jinými slovy: skutečnost a pravda překračují faktické a empirické. Člověk je schopen poznávat transcendentní a metafyzickou dimenzi pravdivě a jistě, i když nedokonalým a analogickým způsobem. Metafyzika nesmí být viděna jako alternativa antropologie, právě metafyzika je schopna dát pojmu důstojnosti osoby podklad. Velkou výzvou konce tohoto století je nutný a naléhavý přechod od fenoménu k fundamentu. Zlomkovitost vědění vede k roztříštění smyslu a tím znemožňuje vnitřní jednotu dnešního člověka. Církev tedy musí prosazovat přesvědčení, že dospívat k jednotnému a organickému vědění člověk schopen je.

V dalším textu chce dokument upozornit na některé současné filozofické omyly. Nejprve jmenuje eklekticizmus, vybírání podnětů z různých pramenů beze snahy o jejich usoustavnění, dále historizmus, podle kterého je pravdivost určité filozofie závislá na její přiměřenosti pro určitou epochu. Tím znemožňuje chápat pravdu jako cosi trvalého, věčného. Jako třetí omyl je uveden scientizmus omezující zájem na výsledky pozitivních věd. Náboženské, etické a estetické vědění patří do říše fantazie. Také vše, co se týká otázky smyslu, třeba označit za ireálné a imaginární. V etice platí: technicky proveditelné je morálně přijatelné. Dále je pozornost věnována pragmatizmu, který vylučuje teoretické úvahy jako pramen rozhodování a etické principy jako pramen ohodnocení. Všechny tyto omyly vedou k pozici nihilizmu, popírajícímu lidskost člověka a jeho totožnost.

Současná filozofie však nedospěla jenom k omylům, ale poskytuje skutečné obohacení. Encyklika oceňuje logiku, filozofii řeči, epistemologii, přírodní filozofii, antropologii, analýzu afektivních cest poznávání, existenciální přiblížení se k rozboru svobody. Užívá-li se pro souhrnné označení dnešní doby slovo postmoderna, je jí třeba věnovat příslušnou pozornost. Pro některé z jejích stoupenců je veta po jistotách, člověk musí žít beze smyslu v znamení předběžného a přechodného. Tím se otvírá brána jednomu z nejhorších pokušení konce tohoto století, zoufalství.

(Aktuální úkoly pro teologii) Prvním úkolem je obnova jejích metod kvůli účinnější evangelizaci. Druhým je upřít zrak na poslední pravdy a neuvíznout v podružnostech. Věřit v možnost poznat všeobecně platnou pravdu není pramen intolerance. Jinak nemá dialog smysl. Pro teologa je důležitý vztah významu k pravdě. Smysl textů, kterými se teolog zabývá, spočívá v jejich významu pro dějiny spásy. V stále pokračujícím čtení a výkladu, jak je církev pěstuje po staletí, dospívá k plnému předložení pravdy, přičemž podržuje jejich původní význam.

Jinou otázkou je vztah absolutnosti pravdy vůči nevyhnutelné závislosti formulací na dějinách a kultuře. Třetím problémem je trvalá platnost pojmové řeči koncilních definicí. Hermeneutický problém existuje, je však řešitelný. Jisté základní pojmy neztrácejí v toku času univerzální poznávací hodnotu. Další otázkou je pokušení čistě funkčního výkladu pravd víry. Příkladem může být nauka o církvi, vypracovaná podle vzoru občanské společnosti. Má-li intellectus fidei zpracovat celé bohatství teologické tradice, musí k tomu použít filozofii bytí, aniž by však upadl do bezkrevných opakování zastaralých schémat.

Nejen teologii, ale i katechezi je třeba věnovat pozornost, protože co sděluje, není sbírka pojmových pravd, ale tajemství živého Boha.

Shrnutí: Člověk je schopen poznávat, že skutečnost a pravda překračují to, co je faktické a empirické.