Co je narcismus, narcisismus?
Kdo je narcista, narcisista?
Narcisti vnímají ostatní lidi jen "užitkově"
Narcisti nejsou schopni si ze sebe udělat legraci
Narcis, či narcista je člověk s přehnaným zaměřením a obdivem sám k sobě, s domýšlivým vystupováním a nedostatkem pochopení pro druhé. Narcistní člověk využívá lidi ve svém okolí jen k vlastnímu prospěchu a považuje je jako prostředek k dosažení svých cílů a uspokojení (vědomě či podvědomě).
Lehká míra narcismu je přirozená všem lidem a také zdravá; pokud ale nepřekročí únosnou mez. Pak se jedná se o poruchu osobnosti. Příčinou poruchy může být opakované selhání v dětství, kdy si poté jedinec vytvoří iluzorní a zidealizovanou představu o vlastním Já. Tito lidé tak nejsou neschopni sebeironie, tj. dělat si legraci sami ze sebe.
Narcismus vzniká v dětství
Narcistická porucha osobnosti se řadí mezi tzv. rané vývojové poruchy osobnosti, tedy k těm, které vznikají v útlém dětství. Příčina vzniku poruchy není dodnes zcela známa. Předpokládá se , že příčina vzniku problému je v rodině. Její vznik je přisuzován hlavně dvěma životním okolnostem:
1/ Dítě bylo buď přehnaně středem pozornosti
Pokud je dítě neustále středem přehnané pozornosti a je chváleno a přechvalováno, jedinec si v sobě vytvoří nadřazenost nad ostatními a vytvoří si v sobě jakousi iluzi, že je nejlepší a nejhodnější. Děti svým rodičům věří, když jim říkají, že jsou nejlepší a nejhodnější. Takové dítě pak předpokládá, že ho takového bude brát i kolektiv a lidé v jeho okolí. Takoví jedinci pak na sebemenší chybu nebo kritiku reagují hystericky, vidí v ní osobní motivy a spiknutí. Problém je v tom, že děti pak obtížně navazují kontakty a vztahy a v tom horším případě to nepovažují ani za potřebné.
2/ … anebo se dítěti pozornosti, lásky a citů absolutně nedostávalo
Narcismus se paradoxně může vyvinout i tím, že je jedinec v dětství deptán, ponižován a dostává se mu málo lásky a pozornosti. Dítě si pak vytvoří jakýsi svůj vlastní svět, svou nutnou ulitu, ve které se považuje za dokonalého a všichni kolem něj mu chtějí jen ublížit. Bezohlednost a představa, že si jedinec vystačí sám, jsou typickými znaky pro takto nemocné lidi. Jedinec si vytvoří obranu proti světu a nedokáže si připustit, že ho může mít někdo rád nebo milovat. Nemusí přitom jít vůbec o zanedbání péče rodiči, ale jen o nenaplnění představ dítěte o podobě péče.
Narcisti jsou uzavřeni citům,
na kritiku reagují lhostejností nebo hněvem
Problémem je, že narcistní jedinci si zvláštnost svého chování často neuvědomují. Na kritiku reagují lhostejností nebo hněvem. Ve vztazích vyžadují obdiv od partnera, o jeho city se však nestarají. Nemají dostatek empatie. Je pro ně těžké mezilidské vztahy navodit. Běžně jsou tito lidé uzavřeni citům, neumějí si je připustit, bojí se jich.
Buď jsou ti "nejlepší", anebo úplné „nuly“.
Neumí být rovnocennými partnery
Lidé s narcistickou poruchou se chovají velmi zvláštně a sami balancují mezi dvojím (polárním) chováním. Někteří se chovají jako perfektní, nejlepší a nepřekonatelní. Mají velké sebevědomí. Někteří se zase chovají velmi nejistě, cítí se, jakoby byli k ničemu a jako úplné nuly. Buď se vidí "nad někým" (jsem lepší než on) nebo "pod někým" (jsem horší než on). Odtud plyne, že se obtížně porovnávají s druhými - buď se vidí "nad někým" (jsem lepší než on) nebo "pod někým" (jsem horší než on) a odtud odvozují další představy o druhých jako "buď je někdo se mnou, nebo proti mně" (pro narcistu neexistuje nic mezi tím), mají problém s viděním sebe i druhého jako rovnocenných partnerů.
Narcisti si druhé lidi idealizují,
anebo je odsuzují a kritizují
Narcisti mají tedy sklony idealizovat nebo naopak devalvovat a ponižovat druhé lidi kolem sebe a v okolí. Protože tím, že někoho vnímají jako lepšího, nad sebou nebo proti sobě, se cítí být neustále ohroženi. A koho vnímají jako horšího, pod sebou, toho vnímají často jako sobě podřadnou nulu, která nikdy nemůže dosáhnout jejich vlastní velkoleposti a která se jim proto musí vždy ve všem podřídit, jinak bude narcistou bez milosti odvržena, zničena, ponížena, vyhnána atd. Narcisti jsou mnohdy navenek tiší, uzavření a nesmírně kritičtí a pedantští.
Narcisti mají problém se vztahy:
buď musí dominovat, anebo jsou zcela neseběvědomí
Protože pořádně neznají ani sebe, ani druhé takové, jací v jádru doopravdy jsou, často tzv. krouží jen kolem sebe a do svých plánů většinou nezahrnují žádné další osoby, a když, tak zpravidla jen krátkodobě, a to do té doby, než si vyjasní, zda je jich druhý hoden, nebo ne (u přehnaně sebevědomého typu), případně (u nesebevědomého typu), zda jsou oni hodni druhého, kterého si zpočátku idealizují.
Pokud vstupují ve vzájemné vztahy, většinou se právě dva protikladné polární typy narcistické osobnosti až magneticky přitahují (každý hledá u druhého jako "doplnění sebe" právě to, co sám u sebe postrádá) a může se stát, že spolu ve vztahu navzdory všem předpokladům vydrží i dlouhodobě, nicméně ani jeden z nich v něm ve skutečnosti není opravdu šťastný a spokojený Tito dva žijí spíše vedle sebe jako dva cizinci než spolu jako důvěrně známí rovnocenní partneři.
Sebevědomý typ neustále znemožňuje nesebevědomému typu se plně osvobodit a rozvinout u sebe málo nebo úplně nerozvinuté (případně potlačené) části svého pravého já. Zatímco nesebevědomý typ si vlivem vztahu s příliš sebevědomým typem, který ho neustále ponižuje, myslí, že není schopen se bez pomoci sebevědomého typu (který naopak od nesebevědomého vyžaduje neustálý obdiv) o sebe postarat. Tím se oba vzájemně neustále udržují v šachu a brání druhému se osamostatnit a rozvinout své pravé já ze strachu, že budou opuštěni a sami (bez pomoci druhého) nepřežijí. Pozice, kdo je ve vztahu ten sebevědomější, se můžou různě měnit a střídat podle situace. Neplatí, že co narcista, to jeden typ, spíše je třeba vnímat každého narcistu tak, že v rámci jeho osobnosti kooexistují oba polární typy a podle vzniklé situace jeden z nich zrovna převáží nad druhým (např. v zaměstnání je "velký šéf", zatímco doma "podpantoflák").
Terapie
Léčbou může být psychoterapie či psychoanalýza, pro regulaci doprovodných psychických problémů a poruch též farmakoterapie. Terapeut pacientovi ukazuje iluze, které si o sobě vytvořil, postupně mu buduje odolnost ke kritice a učí ho sebeironii. Narcisové ale jen ve výjimečných případech vyhledávají odbornou pomoc. Málokdy přesvědčíte člověka, že celý jeho život a dětství se ubíral špatným směrem. Pokud by však narcista chtěl opravdu radikálně změnit svoje chování a svoji osobnost, mohlo by to mít v některých případech i negativní dopad v podobě vzniku dalších psychických poruch.
