Čtyřicetiletý člověk toho má většinou už hodně za sebou, už mnoho let žije naplno. Ať žije v manželství, nebo je svobodný, ať má či nemá děti, čtyřicítka je věk plného rozkvětu, věk zralosti. Čtyřicátník je jako šťavnatý, zralý plod. Za cenu mnohdy velkého úsilí dosáhl určitého postavení, vykonává zodpovědnou práci, stal se majitelem domu či bytu … Partner, děti, zdraví, místo ve společnosti, bydlení: dosáhnout toho všeho jej stálo často hodně sil, ale podařilo se to. Může tedy říct, že v životě uspěl?
Jaký má moje práce smysl?
Nastává čas bilancování. Člověk se ohlíží dozadu a nad tím, co dokázal, cítí obdiv. Zároveň si však uvědomuje, že pohodlí, jehož dosáhl, je provázeno i určitými nepříjemnými pocity a že někdy přímo trpí. Začíná si klást existenciální otázky: „Jaký má moje práce smysl?“ „Jakým hodnotám věřím?“ „Jaký smysl mám svému životu dát?“
Mnohem víc než viditelný materiální úspěch zajímají čtyřicátníka jeho vlastní meze. Mládí, doba neomezených možností, je již pryč. Už zná sám sebe a zná i své hranice a hranice svých blízkých. Přesto však dělá všechno možné i nemožné, aby se chránil před neúspěchem, a moc by si přál mít jistotu, že jemu nic takového nehrozí. Pevné hradby sice člověka před mnoha nebezpečími ochrání, ale před omrzelostí a únavou z neměnného běhu života ho uchránit nedokážou. Čtyřicátníka se náhle, aniž by si toho všiml, zmocní únava a rozmrzelost. Za nimi následuje rozčarování, skleslost a někdy i zoufalství. Čtyřicátník, ať chce nebo nechce, vstupuje do krize středního věku. Ztrácí půdu pod nohama a občas má chuť na všechno se vykašlat. K šípku by měl však ze všeho nejdřív poslat právě tu postavu, kterou celou tu dobu jen hrál.
Proč je čtyřicítka tak nepříjemný věk?
V tomto vnitřním zmatku není čeho se chytit. Čtyřicátník se cítí nesmírně osamělý a zároveň si velice jasně uvědomuje, jak rychle čas běží. Už si nemůže dovolit čas ztrácet, a právě proto je čtyřicítka tak nepříjemný věk. Na ideály je příliš pozdě a na moudrost zase příliš brzo. Půl života je pryč a přichází čas, kdy je třeba skládat účty. Jen málokdy se stává, že je člověk s cestou, kterou doposud urazil, naprosto spokojen. Klade si otázku, zda by se neměl vrátit zpátky, smazat uplynulé roky a začít znovu úplně jinak.
Člověk vstupuje do středního věku, do věku mezi mládím a stářím. Uspěje, nebo ztroskotá? Uchová si víru, nebo převáží pochyby? Vybuduje stabilní rodinu, nebo bude mít jen samé avantýry? Bude hledat vnitřní ticho, nebo pouze zábavu? Rozhodne se pro povrchnost, nebo pro to, co je podstatné?
Vyhýbat se krizi horečnatou činností ti nepomůže...
Člověk se samozřejmě může krizi vyhýbat. Někteří lidé se zabarikádují za neviditelnými hradbami, které si sami postavili, a snaží se krizi ignorovat. Všechno je dobré, jen když to alespoň na chvíli ucpe otevřenou, mokvající ránu způsobenou zraněním, které často sahá až do našeho dětství. Nejde o narcistické stažení se sám k sobě – alespoň z vnějšího pohledu. Naopak, lidé se krizi nejčastěji vyhýbají horečnatou činností, ať už v práci nebo v různých společenstvích, či se uchylují ke světáckému způsobu života. Hlavně něco dělat, hlavně nějak vyplnit čas! Za každou cenu něco podnikat, jako by se nic nedělo, však často znamená „přestat být“. Znamená to umlčet neodbytný vnitřní hlas, který nám stále klade dotěrné otázky. Lepší je krizi středního věku přijmout a prožít, a souhlasit s tím, že se nechám unášet do hlubin svého srdce. Přestanu dělat, začnu být. Z kukly se vylíhne motýl. Právě k této bolestivé proměně nás zve krize středního věku.
Skoncovat s popíráním
Jiné řešení než konečně se vlastním problémům postavit čelem, neexistuje. Je třeba přijmout samotu, přestat skrývat svá zranění a své slabiny. Dovol si složit zbraně a dej prostor Bohu, aby se zrodil ve tvé duši, která je zároveň i jeho svatyní! Přestaň se přizpůsobovat vnějšímu světu a začni se přizpůsobovat světu vnitřnímu. Naslouchej svým nejhlubším touhám a řiď se jimi.
Často se stává, že před svým vnitřním světem utíkáme a útočiště hledáme v různých vnějších aktivitách. Abychom doopravdy našli sebe sama, abychom se zbavili veškeré přetvářky, musíme se ponořit do samoty a dospět až tam, kde se zápas typický pro střední věk odehrává. To je výzva a cíl cesty do hlubin srdce.
