Křesťanská víra je něco víc než rozhodnutí pro duchovní základ světa, její ústřední formule nezní „Věřím v něco“, nýbrž „Věřím v tebe“. Víra je setkávání s člověkem Ježíšem a my v tomto setkávání poznáváme smysl světa jako osobu.

Ve svém životě z Otce, v bezprostředním a těsném spojení s Otcem v modlitbě, ano i v patření, je Ježíš Boží svědek, skrze něhož se můžeme dotýkat Nedotknutelného, v němž se Vzdálený stal Blízkým. A co víc: on není pouhý svědek, jemuž věříme to, co nazíral ve své existenci, která nás od toho, co prvoplánově a falešně upoutávalo naši pozornost, přivedla k hlubinám celé pravdy. Ne, on je sama přítomnost Věčného v tomto světě. V jeho životě, v bezvýhradnosti jeho bytí pro lidi, je přítomen smysl světa, on se nám dává jako láska, která miluje i mne, a tímto nepochopitelným darem lásky, neohrožené pomíjivostí a nezkalené sobectvím, činí život hodným toho, abychom jej žili. Smyslem světa je TY, ovšem takové TY, jež samo není otevřenou otázkou, nýbrž je základem všeho, základem, který už žádný jiný základ nepotřebuje.

A tak je víra nalezením TY, jež mě nese a ve vší nenaplněnosti a vposled i nenaplnitelnosti lidského setkávání mi dává příslib nezničitelné lásky, která po věčnosti nejen dychtí, ale také ji skýtá. Křesťanská víra žije z toho, že existuje smysl ne pouze objektivní, ale že tento smysl mě zná a miluje, že se mu mohu svěřit jako dítě, které ví, že všechno jeho tázání je bezpečně ukryto v matčině TY. A tak víra, důvěra a láska splývají nakonec v jedno, a všechny obsahy, okolo nichž se víra točí, jsou jen konkrétním naplněním onoho „Věřím v tebe“, základního obratu, na němž stojí vše ostatní, totiž zjevení Boha v tváři člověka Ježíše z Nazareta.

Převzato z knížky: Úvod do křesťanství, kterou napsal Joseph Ratzinger (papež Benedikt XVI.)