Život s Bohem je především jiskřivá radost
Věřím pevně, že život s Bohem je jako koupě jízdenky kolem světa, jak sjezd hodně vysokých vodopádů. Zažil jsem to mrazení či lehkou závrať nad slavnými vodopády Iguazú na pomezí Argentiny a Brazílie a přemýšlel nad tím, o čem v podobné situaci vždy přemýšlejí všichni vodáci na světě. No. Je to hodně vysoko. A hodně to teče. Ale jet se to v principu dá. Není to úplně zadarmo, ale dá.
Věřím, že život s Bohem je především jiskřivá radost. Je to můj život, život, který mám jako možnost, kterou jsem dostal. Čas, který mám do smrti, je svěřený majetek, možnost. Sám jsem sochařem svého života, věřím, že dostanu požehnání do všeho, co budu dělat, a přiznávám, že nevěřím moc na žádnou speciální Boží vůli na každý den, že Bůh není ten přísný otec, který by mi takzvaně pro mé dobro nařizoval každý krok.
Oba jsme tvůrci – Bůh i já
Věřím v Boha a věřím, že Bůh věří ve mně. Věřím, že určité dobré projekty, které když neuděláme my, nebudou udělány vůbec. Věřím, že mě Bůh nestvořil jako automat, který se má pořád ptát, nýbrž že máme spolu, já a Bůh, budovat svět, že stvořitelskou jiskru přenesl Bůh i na mě, že oba jsme Tvůrci, že já i Bůh musíme napnout síly, aby byl svět zbudován.
Nebát se chyby
Ne Bůh, to já jsem odpovědný za každou vteřinu svého života a až jednou budu umírat, ponesu odpovědnost za život jako takový a za všechna svoje rozhodnutí. Ne všechna rozhodnutí, která udělám, budou dobrá, protože jsou moje. Rozhodnutí budou často špatná a riskuji, že po čase poznám, že škola ani partnerka nejsou, jaké jsem chtěl, a že jsou, jaké jsem nechtěl. Neznamená to, že životem projdu rovnoměrně a přímočaře, že nezhavaruji a nebudu litovat. Ovšem znamená to, že svými rozhodnutími vyrostu, že ona budou modelovat moji tvář.
Já sám budu stát před Bohem a řeknu, tak takový byl můj život. Ať byl jakýkoli, byl můj. Možná jsem, Bože, nebyl vždycky tvým jasným obrazem a mnohé by šlo udělat lépe. Ale bojoval jsem a aspoň jsem se pokusil. Nebál jsem se rizika chyby a přijímám odpovědnost za vše, co jsem udělal.
Jediný strach, který můžu mít
Jediný opravdový strach, co smím mít, je ten, že nedostojím svému lidství, úkolu a velikosti, ke které jsme pozváni bez výjimky všichni. Že se nechám ďáblem přesvědčit o své malosti a o tom, že pozvání být svatým je jen pro některé, významné omilostněné duše, ale ne pro mě, a taky že cesta je tak závratně strmá, že je třeba zvážit své síly a nepouštět se do předem ztracených bitev, a že bych byl pro smích a stejně neuspěl. A že by to bylo hodně nepohodlné.
Boží je naopak to, že žádná bitva není předem ztracená, žádné peřeje nejsou nesjízdné, žádná skála není nevylezitelná a že jsme pozváni k tomu, abychom to dokázali.
