Dostala jsem k narozeninám od naší dcery Klárky kromě vlastnoručně uvařeného oběda a vlastnoručně upečeného dortu mezi různými drobnými dárečky i tajemnou obálku s poukazem na „skvělý zážitek“, až přijde čas…
Na obálku jsem během pár dní pozapomněla, až v sobotu přišla Klárka:
„Mami, přišel čas na ten poukaz, vyhraď si čas od 16.30 do 20 hodin!“
„Tolik? A co bude? A mám se nějak obléknout? To budu muset takovou dobu konverzovat s někým cizím?“ blekotala jsem vyděšeně při představě nějaké kosmetičky, která mi vleze do bytu a bude mě čímsi oplácávat…
Ale Klárka se jen smála:
„To bych ti přece neudělala, vždyť tě dobře znám!“
Přesně v 16.30 vystřelila před dům, v minutě přitáhla obrovskou tašku a zavelela:
„Tak oblékat! A honem!“
Překvapeně jsem zírala na podivný černý „kosmonautský“ oblek, který vytahovala z tašky. Už mi to docvaklo: splní se mi můj velký sen, pojedu na motorce!!!
Páni, to byla jízda! Řidič se choval neskutečně pozorně. Začal pěkně pomalu, opatrně klopil zatáčky a trpělivě čekal, až se vzpamatuju z ohromení. Vozil mě nádhernou podzimní krajinou, slunce prosvěcoval zlaté listí, pak začalo zapadat a zvedaly se večerní mlhy…, duše naplněná krásou mi až po okraj zpívala, pod protivnou přilbou jsem se musela pořád usmívat.
„Můžu trochu přidat?“ zněla ohleduplná otázka před dálničním úsekem.
Na mé nesmělé špitnutí, že mám rychlost ráda, to rozbalil na neuvěřitelných 230 km/h! Šílené! Úžasné!!
Nakonec jsme už za tmy zaparkovali v Ostravě na Stodolní – další pokračování překvapení – před krásnou kavárnou či co… Ve svém o pět čísel větším motorkářském oblečku jsem tam působila poněkud zvláštně, ale už na mě čekala Klárka s elegantním převlekem za dámu a její poukaz na „skvělý zážitek“ pokračoval nad palačinkou a malinami…
Je pěkné, jak se známe i neznáme. Na tom, co známe, můžeme stavět a tím, co neznáme, se můžeme nechat překvapovat. Spolehlivě mě vytočí jedna věta mého muže:
„Vždyť tě znám už 20 roků!“
Myslí to mile a shovívavě, ale já nechci být zařazená do nějaké neměnné škatulky, chci se neustále v Boží škole života vyvíjet a růst… a takto se chci dívat i na lidi kolem sebe – jako na lidi ve vývoji, na cestě, plné nového a překvapujícího.
„Hle, činím všechno nové!“ říká Boží slovo v knize Zjevení (Zj 21,5). Na toto slovo jsem myslela, když jsem spolu s našimi biřmovanci prosila o dary Ducha svatého, o jeho vedení, které je provokující výzvou k tomu, neustále jít kupředu, učit se novým věcem, novým pohledům na Boha, na svět, lidi kolem sebe i na sebe samé. Poznávat a zároveň pokorně připustit, že nikdy neznáme vše a že Duch Boží opravdu neustále tvoří všechno nové – a v tom je obrovská naděje.
