Všechno je jednou poprvé, jak se říká, a tak i v naší rodině máme čerstvě za sebou jednu úplně novou zkušenost, svatbu našeho dítěte. Nechystám se zde líčit plánování, přípravy ani samotný průběh svatebního dne, ale chtěla bych se podělit o jeden drobný zážitek.
V různých krajích panují všelijaké předsvatební zvyky. U nás na Valašsku se mimo jiné peče spousta velkých kulatých koláčů zvaných frgály, pak malých svatebních vdolečků a desítky druhů nejrůznějšího, krásně zdobeného cukroví. Všechny tyto dobroty neslouží jen k pohoštění svatebních hostí, ale několik dní před onou událostí se z nich balí lákavě vypadající výslužky, které mají budoucí hosty patřičně naladit a ty, kteří se svatby nemohou zúčastnit, podarovat alespoň kouskem radosti, kterou celá rodina žije.
Nějaký ten měsíc před svatbou, když jsme doma vytvářeli harmonogramy příprav, nákupů a seznamy hostů, sepisovali jsme také, komu všemu pošleme výslužku, abychom pak mohli napéct potřebné množství pečiva. Rodina, přátelé, hosté na svatbě, u těch to bylo jasné. Když však přišli na řadu sousedé, začalo být rozhodování složitější. Sousedů máme kolem sebe docela dost, a to nejen těch přímo za plotem, ale i vzdálenějších starousedlíků, které známe odjakživa. Uvažovali jsme různě. Soused Pavlát, když se ženil, tak nám donesl výslužku, bylo by tedy slušné mu také dát. Ale sousedi Machancovi, ti když vdávali dceru, ani jsme o tom nevěděli, tak proč bychom jim něco měli dávat my? Přemýšleli jsme podobně u většiny sousedů, a tak jsme nepřišli na žádný důvod, proč lidem, kteří o nás evidentně nestojí, něco posílat. Seznam se tak k naší spokojenosti docela solidně zúžil a s tím jsme celou záležitost uzavřeli.
V týdnu před svatbou jsme pak balili a ženich s nevěstou rozváželi hory voňavých dobrot. Když se blížil pátek, viděla jsem, že mám cukroví ještě docela dost, a vzpomněla jsem si na naše úvahy o sousedech. V posledních dnech jsem neměla čas přemýšlet o ničem jiném než o svatbě a všem tom frmolu okolo, ale najednou mě napadlo, jak je vlastně směšné třídit lidi kolem nás na ty, kdo nám něco dali, kdo nám byli užiteční, a na ty, kdo nás moc nemusí nebo nám jejich existence nijak neprospěla. Vždyť je to přímo proti-evangelijní. Ježíš přece výslovně řekl: „Dáváš-li oběd nebo večeři, nezvi své přátele ani své bratry ani příbuzné ani bohaté sousedy, poněvadž oni by tě také pozvali, a tak by se ti dostalo odplaty. Ale pořádáš-li hostinu, pozvi chudé, zmrzačené, chromé a slepé. Blaze tobě, neboť nemají, čím ti odplatit.“ (Lk 14,12–13)
Najednou zmizely všechny pochybnosti, prostě nabalím výslužky všem. Vyškrábala jsem poslední zbytky koláčů a navršila pořádné hromádky cukroví a poslala nejmladšího syna, aby ještě roznesl sladkosti těm, kteří nedostali. Zprvu se mu moc nechtělo, vždyť některé z nich ani pořádně neznal, ale když se vrátil z prvních návštěv, už se tvářil jinak. Lidé byli očividně zaskočeni a potěšeni, něco takového nečekali a nevěděli rychle, jak se odvděčit. Syn tedy přinášel ze svých pochůzek kapsy plné bankovek, kterými obdarovaní častovali budoucí novomanžele. Přicházeli další a další, v rukou nesli balíčky, děkovali za výslužky a přáli mladým do společného života všechno nejlepší. S každým jsme mohli prohodit pár přátelských vět. V běžném životě nemáme mnoho příležitostí s našimi sousedy udržovat kontakt a něčím pěkným prohřát naše vztahy. Byla jsem moc ráda, že jsme ji pro tentokrát využili.
Přitom mi blesklo hlavou, jak jsou někdy moje lidské čistě rozumové kalkulace úplně mimo, místo abych raději více poslouchala srdce. I když je to možná trochu bláznivé, „ale co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré…“ (1Kor 1,27)
Se svolením zpracováno podle článku
Pozvěte ty, kdo vám nic dát nemohou
z časopisu Rodinný život.
