Do Terezína přijížděly stále další vlaky plné nových lidí. Jídla bylo pro každého pořád míň. Lidé slábli a stále častěji podléhali nemocem. Nejvíce ohroženi byli ti nejstarší a nejmladší.
Po roce stráveném v Terezíně dostala jednoho dne Hana naléhavou zprávu od bratra: Sejdeme se v kasárnách chlapců v šest hodin večer. Mám pro tebe úžasné překvapení.
Jiří nemohl vydržet, až Haně tu dobrou zprávu řekne. „Babička je tady! Přijela minulou noc!“
Děti byly myšlenkou na setkání s babičkou nadšené. Ale také se báli. Hanina babička byla jemná a kultivovaná žena, zvyklá na pohodlný život v Praze. Byla to právě tato štědrá babička, která jim kdysi dala koloběžky. Když ji ve velkoměstě navštěvovali, vždy jim dávala banány a pomeranče. Ale v posledních letech bývala často nemocná. Jak si poradí na tomto strašném místě? Měli o ni strach.
Děti ji našly na slamníku v přeplněném podkroví kasáren mezi dalšími starými nemocnými lidmi. Byl červenec a v podkroví bylo horko k zalknutí. Obě děti byly zděšeny. Jejich jemná a elegantní babička vypadala hrozně. Její krásné bílé vlasy, v minulosti vždy pečlivě upravené, byly rozcuchané. Šaty měla roztrhané a špinavé. „Přinesla jsem ti jednu ze svých kreseb,“ spustila Hana. Babička ale sotva pohnula hlavou. Hana začala tedy papír skládat a udělala z něj vějíř. „Odpočiň si,“ řekla babičce a snažila se vějířem vytvořit chladivý vánek. Byla velmi pyšná, že může udělat vše pro to, aby se babička cítila lépe.
Děti se snažily babičku povzbudit, předváděly, jakým dovednostem se naučily, jaké nové písničky znají. „Tyhle špatné časy brzy skončí,“ říkal jí Jiří. „Maminka s tatínkem na nás spoléhají, na všechny, že budeme silní,“ říkala Hana.
Za tří měsíce babička zemřela. Kromě Hany a Jiřího si toho téměř nikdo nevšiml. Smrt byla přítomná všude kolem. Spousta lidí umírala náhle, hřbitov byl přeplněný. Hana s Jiřím se k sobě tiskli, vzpomínali na šťastné časy s babičkou a plakali.
***
Se svolením převzato z knihy: Hanin kufřík, Příběh dívky, která se nevrátila, kterou vydalo Portál. Několik kapitol z této knihy naleznete zde
11. 3. 2007 , Karen Levine
Do Terezína přijížděly stále další vlaky plné nových lidí.
Autor: Karen Levine
Související texty k tématu:
Smrt a umírání:
- Co chceš, aby o tobě lidé říkali, až umřeš? Mluvil jsem s jedním vytrénovaným mladíkem a řekl jsem mu: „Až zaklepeš bačkorama, spustí tě do jámy a potom si dají si řízek..."
- Co míní embrya o následujícím životě? V břiše těhotné ženy se ocitla tři embrya. Jedno z nich byl malý věřící, druhé malý pochybovač a třetí malý skeptik. Malý pochybovač se zeptal: "Věříte vlastně v život po porodu?"
- Máte strach ze smrti? Otázka, která rozesmála Matku Terezu Při jednom ze svých rozhovorů jsem se Matky Terezy zeptal: "Máte strach ze smrti?" Na okamžik se mi zadívala do očí, a pak se nahlas rozesmála. "Ne, vůbec," prohlásila.
- Smrt jako svatba s Bohem Když zemřela má matka, se sourozenci jsme připravovali její pohřeb. Zvažovali jsme, které písně ráda zpívala.
- Smrt, posmrtný život Jít ve stopách Ježíšových je naším povoláním. Je to jediná cesta, která vede skrze smrt k životu.
- Modli se za svou smrt To nejtěžší je správně zemřít. Je to zkouška, jíž nikdo neunikne. Modli se i ty o sílu pro tuto zkoušku... (Dag Hammarskjöld 1905-1961. Švédský spisovatel a diplomat, generální tajemník OSN)
- Další texty k tématu smrt a umírání zde