„Kam myslíš, že jdeme?“ šeptem se Hana ptala Aničky. Nikdo nevěděl. Dívky jedna za druhou nastupovaly do temného vlaku, až byl zcela zaplněn. Vzduch byl dusný. Kola se dala do pohybu.

Vlak ujížděl pořád dál po celý den a celou noc. Bez jídla. Bez vody. Místo záchodu kbelík. Dívky neměly tušení, jak dlouhá bude jejich cesta. Hrdla měly sevřená, těla rozbolavělá, žaludky se svíraly hlady.

Snažily se utěšovat navzájem a zpívaly písně o domově. „Opři se o mě,“ řekla Anička.

Mám-li vztek víc než trošku,
že bez práce mám jenom hlad,
vzpomenu na stonožku
a jsem na světě rád.

Dívky se držely za ruce. Zavřely oči a představovaly si, že jsou někde jinde, někde daleko odsud. Každá si přestavovala něco jiného. Když Hana zavřela oči, viděla rozesmátý obličej svého silného bratra.
Najednou se uprostřed noci 23. října 1944 kola vlaku se skřípotem zastavily. Dívkám bylo nařízeno, aby vystoupily. Byly v Osvětimi.

Museli stát tiše, zpříma a bez hnutí. Voják si zběžně skupinu dívek prohlédl. Práskl bičem směrem k jedné dívce, která se vždycky trochu styděla za svou výšku. „Ty,“ řekl, „běž támhle, doprava!“ Práskl bičem ještě jednou, směrem k jiné starší dívce. „Ty také.“ Potom zavolal na skupinu vojáků, kteří stáli na okraji nástupiště. „Odveďte je, ihned!“ nařídil, ukazuje na Hanu a zbytek skupiny. Velké reflektory dívky téměř oslepily. „Kufry nechte na nástupišti,“ zavelel voják.

Pod bdělým dohledem zlých psů a mužů v uniformách prošly Hana a její kamarádky velkou železnou branou. Hana pevně svírala Aniččinu ruku. Minuly rozsáhlé baráky, zahlédly obličeje vězňů, které připomínaly kostlivce, viděly jejich vyzáblá těla v pruhovaných uniformách, jak nakukují ze dveří. Dívkám bylo nařízeno, aby vešly do velké budovy. Dveře se za nimi s mohutným rachotem zavřely.

***

Se svolením převzato z knihy: Hanin kufřík, Příběh dívky, která se nevrátila z koncentračního tábora, kterou vydalo nakladatelství Portál Několik kapitol z této knihy naleznete zde