Nakolik je víra přenosná? A můžeme vůbec hovořit o předávání víry? /…/
O víře se sice hovoří jako o daru, ale ten není přenosný z ruky do ruky. Je darem Božího pozvání - bud' ho svobodně přijmu, nebo svobodně řeknu "ne". Kdo víru má, musí chápat dar také jako úkol. Občas i v tom smyslu, aby nebránil druhým lidem v jejím přijetí. Nemohu to říci lépe, než to vyjádřil W. Bless: "Víra se nedá vnucovat. Nedá se ani nabízet. Není možné nic víc než pozvání. Setkání člověka s Bohem nemůžeme zorganizovat, můžeme pouze vytvořit otevřený prostor, připravit setkání, uvést do jeho blízkosti."
Rodiče tedy mohou vytvořit jenom prostor, do něhož skrze výchovu pozvou své děti, ale nemohou je donutit, aby s nimi po této cestě víry šly. Záleží na dětech, zda se tomuto prostoru samy otevřou. Jde o hodnoty vnitřní, hluboce intimní, které jsou záležitostí oné třinácté komnaty lidského srdce, do které vidí jen Bůh. I nejzkušenější psychiatr je tady bez šance něco vysvětlit.
Ty sám máš dvě děti. Jak jsi s touto otázkou vyrovnán v praktickém životě?
Je pravda, že všichni věřící rodiče berou s sebou na cestu víry, kterou jdou, i své děti. Je zde ovšem jeden důležitý rozdíl, a to mezi rodiči, kteří mají statickou, a dynamickou víru. Rodiče se statickou vírou se obracejí spíše do minulosti, rodiče s dynamickou vírou hledí dopředu. Ti první říkají: "Pokřtěná byla babička, maminka i dcera, tak pokřtíme také vnučku." Jde tedy o jakési předávání obřadu, rituálu, který uspokojuje jejich svědomí, že vykonali, co se sluší a patří. Na tom ovšem nelze založit křesťanskou víru, kterou má nést budoucí generace. V takových případech se stává, že děti po odchodu z domova, z tradičního prostředí, tuto statickou víru lehce ztrácejí. Dynamicky věřící rodič, který nestojí na místě, ale je na cestě, touží, aby po ní šel se svými dětmi. Ty ovšem vidí všechno kolem sebe trochu jinak než dospělí a také na cestě víry je bude zajímat něco docela jiného než jejich rodiče.
Dovolím si jedno malé přirovnání. Pokud půjdou rodiče se svými malými dětmi na procházku do přírody, povedou je nejprve za ruku. Jak děti porostou, budou rodičovskou ruku postupně odmítat a budou chtít jít samy. Sice stejným směrem jako jejich rodiče, ale bez držení. Jednou přijde den, kdy děti ve své touze po poznání okolí odběhnou zcela stranou. Budou sice dál držet směr, kterým jdou rodiče, ale půjdou klikatými cestami. Dokonce se může stát, že rodičům na chvíli zmizí z dohledu. Podobně i na cestě víry hledají děti svou vlastní pěšinku k Bohu, a tak - i když jdou stejným směrem - mohou jít po jiné cestě než jejich rodiče, což vidím i u vlastních dětí. Pravdu má sv. Terezie z Lisieux, když říká, že si nás Bůh vede rovně klikatými cestami. /…/
Nemělo by mě tedy zneklidňovat, že jdou jinudy, je to jejich vlastní cesta a na té jim musím nechat svobodu - i s rizikem, že zabloudí, že cestou utrhnou jablko ze zakázaného stromu. Rodiče si často myslí, že když se jim děti ztratily z obzoru, že se ztratily i Bohu, ale to není pravda. Bůh o nich ví. A co my víme, jaký je smysl takového bloudění v Božím plánu, která situace na jejich životní pouti je přivede "zpátky" k Bohu, ale bohatší o osobní zkušenost s jeho láskou. To nemůžeme vědět. Nehledě k tomu, že to, co se nám jeví jako bloudění, může být ve skutečnosti poctivým hledáním. Přes všechny mentální a kulturní rozdíly mezi generacemi je zde tedy naděje, že se děti jednou vrátí na cestu, respektive najdou v duchovním životě vlastní cestu k Bohu. Tou nadějí je především Boží milosrdenství.
Rozlišujme tedy dvě roviny: pozvání k víře a prostor svobody, tzn. možnost volby, jakou cestou druhý k Bohu půjde. Víra jako živý vztah je ostatně individuální zkušeností každého člověka, a díky Bohu za ni.
***
Se svolením zrpacováno podle knihy: Do výšky volím pád, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství. Otázky klade Jan Paulas.
***
Několik kapitol z této knihy naleznete zde.
O víře se sice hovoří jako o daru, ale ten není přenosný z ruky do ruky. Je darem Božího pozvání - bud' ho svobodně přijmu, nebo svobodně řeknu "ne". Kdo víru má, musí chápat dar také jako úkol. Občas i v tom smyslu, aby nebránil druhým lidem v jejím přijetí. Nemohu to říci lépe, než to vyjádřil W. Bless: "Víra se nedá vnucovat. Nedá se ani nabízet. Není možné nic víc než pozvání. Setkání člověka s Bohem nemůžeme zorganizovat, můžeme pouze vytvořit otevřený prostor, připravit setkání, uvést do jeho blízkosti."
Rodiče tedy mohou vytvořit jenom prostor, do něhož skrze výchovu pozvou své děti, ale nemohou je donutit, aby s nimi po této cestě víry šly. Záleží na dětech, zda se tomuto prostoru samy otevřou. Jde o hodnoty vnitřní, hluboce intimní, které jsou záležitostí oné třinácté komnaty lidského srdce, do které vidí jen Bůh. I nejzkušenější psychiatr je tady bez šance něco vysvětlit.
Ty sám máš dvě děti. Jak jsi s touto otázkou vyrovnán v praktickém životě?
Je pravda, že všichni věřící rodiče berou s sebou na cestu víry, kterou jdou, i své děti. Je zde ovšem jeden důležitý rozdíl, a to mezi rodiči, kteří mají statickou, a dynamickou víru. Rodiče se statickou vírou se obracejí spíše do minulosti, rodiče s dynamickou vírou hledí dopředu. Ti první říkají: "Pokřtěná byla babička, maminka i dcera, tak pokřtíme také vnučku." Jde tedy o jakési předávání obřadu, rituálu, který uspokojuje jejich svědomí, že vykonali, co se sluší a patří. Na tom ovšem nelze založit křesťanskou víru, kterou má nést budoucí generace. V takových případech se stává, že děti po odchodu z domova, z tradičního prostředí, tuto statickou víru lehce ztrácejí. Dynamicky věřící rodič, který nestojí na místě, ale je na cestě, touží, aby po ní šel se svými dětmi. Ty ovšem vidí všechno kolem sebe trochu jinak než dospělí a také na cestě víry je bude zajímat něco docela jiného než jejich rodiče.
Dovolím si jedno malé přirovnání. Pokud půjdou rodiče se svými malými dětmi na procházku do přírody, povedou je nejprve za ruku. Jak děti porostou, budou rodičovskou ruku postupně odmítat a budou chtít jít samy. Sice stejným směrem jako jejich rodiče, ale bez držení. Jednou přijde den, kdy děti ve své touze po poznání okolí odběhnou zcela stranou. Budou sice dál držet směr, kterým jdou rodiče, ale půjdou klikatými cestami. Dokonce se může stát, že rodičům na chvíli zmizí z dohledu. Podobně i na cestě víry hledají děti svou vlastní pěšinku k Bohu, a tak - i když jdou stejným směrem - mohou jít po jiné cestě než jejich rodiče, což vidím i u vlastních dětí. Pravdu má sv. Terezie z Lisieux, když říká, že si nás Bůh vede rovně klikatými cestami. /…/
Nemělo by mě tedy zneklidňovat, že jdou jinudy, je to jejich vlastní cesta a na té jim musím nechat svobodu - i s rizikem, že zabloudí, že cestou utrhnou jablko ze zakázaného stromu. Rodiče si často myslí, že když se jim děti ztratily z obzoru, že se ztratily i Bohu, ale to není pravda. Bůh o nich ví. A co my víme, jaký je smysl takového bloudění v Božím plánu, která situace na jejich životní pouti je přivede "zpátky" k Bohu, ale bohatší o osobní zkušenost s jeho láskou. To nemůžeme vědět. Nehledě k tomu, že to, co se nám jeví jako bloudění, může být ve skutečnosti poctivým hledáním. Přes všechny mentální a kulturní rozdíly mezi generacemi je zde tedy naděje, že se děti jednou vrátí na cestu, respektive najdou v duchovním životě vlastní cestu k Bohu. Tou nadějí je především Boží milosrdenství.
Rozlišujme tedy dvě roviny: pozvání k víře a prostor svobody, tzn. možnost volby, jakou cestou druhý k Bohu půjde. Víra jako živý vztah je ostatně individuální zkušeností každého člověka, a díky Bohu za ni.
***
Se svolením zrpacováno podle knihy: Do výšky volím pád, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství. Otázky klade Jan Paulas.
***
Několik kapitol z této knihy naleznete zde.
