Media už přinesla převeliké množství zpráv a komentářů o americké tragedii politické, obecně kulturní, sociální, ekonomické i technické povahy a dotkla se i psychologických otázek. Ozvaly se hlasy přesvědčivé, ale i podivné a zarážející. Zdá se však, že ve shodě s laděním této společnosti nikdo nevěnuje přílišnou pozornost náboženskému aspektu, leda že ho odbude slovy fanatizmus, tmářství, středověk.

Jedním zahraničním komentátorem však bylo řečeno: dokud se evropští politici budou stydět vyslovit slovo Bůh a brát ho přitom smrtelně vážně, nemají šanci na rozhovor s islámem.

Kdo však je v této společnosti islámu bližší než my? Kdo jiný než my vidí - podobně jako islám - rozhodující veličinu v Bohu a jeho absolutním nároku na člověka, a to i s nejvyššími oběťmi? Kdo jiný než my - podobně jako islám - uznává nesouměřitelnost časného s věčným? Kdo jiný než my - podobně jako islám - uznává primát pravdy před názorovou rozbředlostí společnosti, která se honosí demokraticky atomizovanou pravdou v nezávislém jedinci?

Z náboženského aspektu může začít zkoumání americké tragedie profilem teroristy. Z povahy jeho úkolu nutně plyne, že se v sebevražedných komandech jednalo o mladé lidi, o lidi ve fyzicky optimálním věku a zprávy to taky potvrdily. Tedy o lidi, kteří mají život před sebou a kteří se ho jen tak nevzdají. Tito mladí lidé, jak uvádějí zprávy, žili nějaký čas v západních zemích. Život na Floridě nebo v Hamburku pro ně rozhodně nemohl být nuzný a nepřítažlivý, naopak, byli spíše vystaveni pokušení vyměnit bývalý životní sloh, ten doma, za nový, na luxusním západě, a to i s hrozbou postihu "centrál", které by něco takového nestrpěly.

Pobyt na západě z nich udělal - měřeno domácími poměry - kvalifikované lidi, alespoň ty, kteří byli schopni řídit ledadla do zkázy. Svou kvalifikací se mohli stát smetánkou domácí společnosti. Museli tedy čelit na jedné straně vidině smrti, na druhé pohodlí a kariéry. To vyžaduje silnou motivaci. Její zdroj je vždycky ve vášni, snad v profánní podobě národní cti, sahající po pomstě, snad v duchovní oblasti v podobě odměny, která by měla cenu pro mrtvého. Jedná se tedy o eschatologickou motivaci. To, co v křesťanství strádá v podobě profanizace motivů k jednání, se zde prosadilo se záviděníhodnou jasností. Může to být odbyto poukazem na fanatizmus, tmářství, názorový primitivizmus, ale pro to by vlastně měly být hluché křesťanské uši, které dosud věří v něco takového jako je věčné zavržení či blaženost.

Duchovní motivace, to je islám. Slovo znamená odevzdání se Alahovi, to znamená tomu Bohu. Kdo se odevzdává, je muslim (nikoliv urážlivě mohamedán). Bůh islámu je suverén, který může co chce, třebas nařídit zlo proti dobru (pozor! tato myšlenka není křesťanské tradici tak docela cizí). Aby skutečnou Boží vůli člověk poznal, potřebuje jeho sdělení. To je mu poskytnuto v koránu, čtení. Ihned je jasné: Boží vůle je člověku dostupná v interpretaci koránu a ta je v rukou interpretů, to znamená lidí. Islám nezná církev, je pouze věřící lid, kterému se nevěra nejeví ani tak jako hřích, jako spíše jako absurdita. Jak vypadá islámská etika?

Zakazuje vraždu i sebevraždu. Zabití se připouští, například ve válce. Islámští duchovní vůdcové mlčí k sebevraždám svých bojovníků. Někdo by je podezíral z politického oportunizmu, není však třeba chodit tak daleko. Samson na sebe strhl střechu filištínského chrámu a pozdější generace ho přesto hodnotí jako jednoho z hrdinů Izraele, nikoliv jako sebevraha. Totéž může být aplikováno na dnešní muslimy: jejich cílem není vlastní smrt, ale smrt nepřítele, zejména Ameriky, která je zemí ďábla. Jsou tedy hrdinové, nikoliv zoufalci.

Džihád, překládaný někdy jako svatá válka, je doslova namáhání, úsilí, totiž o šíření islámu. Mnoho islámských vykladačů chce, aby se v misijním úsilí namáhal jazyk či pero, ale skutečnou válku ani oni nevylučují. Opět jde o otázku výkladu. Obětuje li někdo život za svatou věc, je mučedníkem, na kterého pamatuje podrobně rozváděná islámská eschatologie. Mluví sice o hostině, vínu a ženách, jejichž panenství se po souloži zázračně obnoví (ráj je silně poplatný maskulinním představám), nesmí se však zapomenout ani na islámskou mystiku, zvažující mnohem spirituálnější hodnoty.

Ani masivní eschatologická motivace si nemůže být jista ztlumením pudu sebezáchovy. Proto je třeba soustavné výchovy, a to až do konce, kdy stojí před bojovníkem rozhodnutí. I vlastní rodina, jak uvádějí komentátoři, jej posiluje. Je sice zasažena smutkem, ten je však vyvažován hrdostí nad hrdinou v rodině. V denním tisku lze číst, že počet lidí, ovlivněných touto eschatologickou perspektivou, neklesá, nýbrž roste. Z něho se pak mohou rekrutovat stále noví teroristé. Jak naivní představa, že popravením několika vůdců terorizmu se věc vyřeší!

Z řečeného je patrné, že, jak už bylo uvedeno, jsou určité styčné body mezi islámem a křesťanstvím, vždyť mají společného jmenovatele, suverenního Pána stvoření. Netřeba popírat, že se tyto styčné body jasně ukázaly také v křesťanských dějinách. V přítomnosti jsou zde však důležité rozdíly. Zatímco úbytku eschatologické motivace u křesťanů je třeba litovat, vždyť jde o nedůslednost víry, křesťanství se může vykázat racionální zpětnou vazbou intepretace Boží vůle, vyslovené v materiálech zjevení. Prakticky: čte li někdo v bibli návod na nesmiřitelnost vůči nevěřícím až k smrti, je korigován ratiem, které vytyčuje zásady interpretace takových pasáží, tím, co klasická katolická tradice nazvala přirozeným zákonem, to znamená zákonem dobře uspořádaného lidského rozumu. Přirozený zákon třebas nabídne ideu lidských práv. Rozumová zpětná vazba je schopna fungovat jako záchranná brzda a zároveň jako předpoklad pro dorozumění se mezi lidmi bez ohledu na názorové rozdíly.

Encyklika Veritatis splendor nabízí pozoruhodnou formulaci: existuje cosi, co překračuje jednotlivé kultury a zabezpečuje člověka, aby se nestal otrokem určité kultury, lze dodat: kultury smrti. Ono „cosi“ vidí encyklika v syrové přirozenosti člověka, čemsi základně lidském, co by asi pochopila matka islámského teroristy, kdyby viděla, jak americká matka zoufale pláče vinou teroristy nad roztrhaným tělíčkem svého dítěte. Platí to ovšem taky obráceně, o matce amerického letce, jehož nálet zničil štěstí irácké matky. Obě by se domluvily, kdyby ze svého pohledu dokázaly otlouci ošidnou fasádu relativně cenné kultury a opřít se o ono syrově lidské". Dá se říci, že euroamerická kultura, napájená z biblických zdrojů, je kulturou prakticky totožnou s oním syrově lidským? Sotva, ale je jejím úkolem touto cestou usilovně směřovat. Jenom tak je nadějné uplatňovat absolutní nárok Ježíšův.

Debaty a komentáře k americké tragedii jasně ukazují, jak se setkaly dva naprosto rozdílné světy. Ježíšův učedník má možnost získat novou zkušenost s drtivým nárokem slov Otčenáše „jako i my odpouštíme našim viníkům“.

ThDr. Jiří Skoblík