Mohla z ní být milá paní učitelka či příjemná profesorka. My ji však vídáme na televizní obrazovce - momentálně v pořadu Události- komentáře na ČT 1.
Jak k tomu došlo, že je z Veroniky Sedláčková nakonec novinářka?
Přijata jsem byla jak na pedagogickou fakultu a filozofickou fakultu - obor čeština, slovenština, tak na fakultu sociálních věd - katedru žurnalistiky. Novinářskou dráhu jsem původně skutečně neplánovala. Vyrozumění o přijetí na žurnalistiku mi přišlo jako první, takže, i když jsem snila o filozofii, odpověděla jsem Ano. Nelituji toho, protože já i můj život bychom byly podstatně jiní a já jsem teď vcelku spokojená.
Říkáte, že byste byla jiná. Ale jaká tedy jste? Jak byste sama sebe charakterizovala?
Je těžké mluvit sama o sobě, ale myslím, že v práci jsem jiná než v soukromí. Rozhoduji se rychle, protože musím, zatímco v nepracovních záležitostech mi trvá dlouho, než cokoliv vyřeším. Jako novinářka se snažím nikomu nestranit a dodat lidem zprávu, která jim pomůže orientovat se ve světě, kde žijeme všichni společně.
Pokud byste jako novinářka měla ze svého dosavadního života vybrat nejdůležitější z momentů, které by to byly?
Důležitých momentů bylo jistě dost. Můj příchod do televize, který jsem vůbec neplánovala, a ještě více neplánovaná, ale o to intenzivnější láska k tomuto řemeslu. Možná i závislost (smích). Hodně mě ovlivnily loňské povodně a každé setkání s lidmi, od kterých se mám pořád co učit. Za to jsem nejvíc vděčná.
Spousta diváků vám závidí svět "velkých" lidí, ve kterém se podle jejich názoru pohybujete. Co vám osobně tito lidé, které obrazovka prezentuje často ve zkreslené podobě, dali?
Nemyslím si, že existuje svět menších a větších lidí. Často se zapomíná, že politici jsou tu, aby pracovali pro veřejnost, takže by to měla být víceméně služba. Setkání s těmi, kteří více či méně rozhodují, mi dalo možnost lépe nahlédnout, proč jsou jejich rozhodnutí taková, jaká jsou. Líp se orientuji a moje práce je pomoci ostatním, aby si snáz utvořili svůj názor. Nejvíc mě však ovlivnila právě setkání s těmi "obyčejnými" lidmi. Stále mě překvapuje a musím říct, že mile, kolik těch dobrých potkávám a můžu se od nich učit. Kolik z nich dokáže nabídnout pomoc, i když by ji potřebovali sami. Třeba právě během loňských záplav.
Která z vašich reportáží vám udělala největší radost a z jakého důvodu?
Nevzpomínám si už na všechny reportáže, které jsem v životě natočila a jistě mi hodně z nich udělalo radost. Spokojena jsem ale byla - a zase se vracím do loňského srpna - když za mnou v jižních i severních Čechách přišli lidé a řekli: "Děkujeme, děláte dobrou práci. My tu máme vodu, spoustu starostí - ale vaše práce nám pomáhá." Často mě to dojalo.
Znovu se zmiňujete o povodních, můžete být v tomto směru konkrétnější? Kdo nebo co vám například utkvělo v paměti?
Třeba když jsem dělala živé vstupy z Ústí nad Labem, každé ráno a večer nám jeden pekař z Teplic - pan Karel Červený - ráda bych mu poděkovala i touto cestou - vozil vlastnoručně upečené koláčky a jiné dobroty. A dokonce i výtvory vlastní kuchyně: guláš nebo halušky. Přijel, aniž jsme ho museli žádat, a vydržel celý povodňový týden. Vždycky, když se setkávám s někým takovým, mám hned lepší náladu, protože vím, že na světě jsou ještě dobří lidé. To je povzbuzující. (smích)
To jsou příjemné momenty. Ovšem má-li člověk možnost nahlédnout pod pokličku veřejného, politického dění nezřídka chtě nechtě asi přichází o iluze. Přišla jste i vy o nějakou?
Možná jsem přišla právě o iluzi, že funkce člověka dokáže vyzdvihnout nad ostatní, a za to jsem vděčna. Vím, že politiku i dějiny tvoří jen lidé. Jsem možná skeptičtější než před lety, ale zároveň tolerantnější. Vždyť chyby děláme všichni a nic není jen černé, nebo bílé.
Na obrazovce se objevujete už několik let - věříte stále tomu, že je možné dělat objektivní žurnalistiku?
Je možná rozdíl mezi objektivní a zodpovědnou žurnalistikou. Každá reportáž je autorské dílo, ač miniaturní. A já se poctivě snažím nebýt na ničí straně. Navíc - na mou práci dohlíží nadřízení, kterým v profesním ohledu věřím.
Zodpovědnost je jedna strana mince, vlastní svědomí druhá - i když obě spolu jdou často ruku v ruce. Nedostala jste se někdy díky žurnalistice do konfliktu se svým svědomím či svou vírou v Boha?
Má víra se do konfliktu s povoláním nedostala nikdy a doufám, že se mi to nestane, protože by to pro mě znamenalo velké dilema. Možná spíš životní styl je překotný a trochu povrchní. Chybí mi prostě čas pracovat soustavně sama na sobě. Víra sama o sobě mi ale vždycky naopak pomohla. Vím, že na problémy nejsem sama. Když vedle sebe nevidím Boží stopy, když je mi špatně, jsem si jista, že mě můj Pán vzal do náručí, ne že se ztratil. A taky věřím, že ani zbytek světa není sám. To mi dává klid.
Dá se říci, že vzhledem ke svému věku jste udělala velkou kariéru. Jste na sebe pyšná?
Jsem pyšná, když se mi povede práce, když mi lidé zavolají, že jim moje reportáž pomohla. Nejsem pyšná na "kariéru" - věřím, že jsem na cestě a že můj profesní i soukromý život se bude vyvíjet. Proč bych měla usínat na pomyslných vavřínech?
A vaši doma? Jsou hrdí na svou dceru - úspěšnou novinářku?
Rodiče mě vždycky podporovali a já jsem šťastná, že je mám. Vím, že často o mě mají strach - můžu se na ně ale spolehnout. A doufám, že ze mě mají radost. (smích)
Je ještě nějaká meta, které byste chtěla dosáhnout? Co vás láká?
Láká mě poznávat nové lidi, být užitečná, a tím pádem být sama se sebou spokojena. V současnosti dělám práci, která mě moc baví, a nedívám se daleko dopředu. Chtěla bych se zlepšovat v tom, co právě dělám. A v tomhle ohledu je toho ještě hodně přede mnou.
Téměř neustále se točíme kolem vaší práce, ale co soukromí? Máte vůbec čas na svůj privátní život? Nemáte obavy, že vám něco uniká mezi prsty?
Na svůj soukromý život mám samozřejmě času málo. Nesportuju, zanedbávám přátele a jsem ráda, že najdu chvíli na knížku. Ale nestěžuju si. Mám rodiče, bráchu, mám přítele, kamarády. Ze všech čerpám energii a jsem ráda, že mě berou takovou, jaká jsem.
Což nemůže být zas až tak těžké...
No, někdy to není jednoduché. (smích)
A co onen strach, že vám něco uteklo či uniká?
Samozřejmě mě čas od času přepadne úzkost, jestli není čas na vlastní rodinu, děti. Ale říkám si, všechno, co přijít má, přijde, a tak zaháním strach. Někdy se přece vyplatí nespěchat.
Jak si představujete svůj ideální soukromý život?
Ideální soukromý život je mít kolem sebe lidi, které mám ráda a kteří mají rádi mě. Být s těmi, kteří nežádají, abych se chovala jinak, než to umím, a dělala něco jiného, než čemu věřím. A v neposlední řadě mít čisté svědomí. Pak bych samozřejmě jednou chtěla mít děti. Až přijdou, bude to štěstí, které ještě neznám. Pořád je prostě na co se těšit.
Pokud byste měla možnost vybrat si jakoukoliv osobnost - žijící, či už dávno pobývající na onom světě - a mohla s ní vést rozhovor, která osoba by to byla a které tři otázky byste jí položila?
Setkávám se s mnoha lidmi a už jsem si splnila v tomhle směru hodně snů. Asi bych ráda mluvila se svým nejoblíbenějším básníkem, Janem Skácelem. Zeptala bych se, co ho dokázalo rozeznít do tak krásných veršů, co pro něj bylo v životě nejdůležitější, co ho nejvíc zklamalo, jak zaháněl strach. A taky bych ho poprosila, aby mi teď - tam někde na druhém břehu - držel místo. (smích)
Vybaví se vám teď nějaké Skácelovy verše?
Možná tyto:
Za žádnou pravdu na světě,
ale jestli chceš, tak za malý pětník ticha,
je chvíle, která půlí krajinu,
pokorný okamžik,
kdy někdo za nás dýchá.
Veronika Sedláčková (1973) - narodila se v Jičíně. Vystudovala Leparovo gymnázium, potom katedru žurnalistiky na fakultě sociálních věd. Už ve čtvrtém ročníku vysoké školy začala pracovat v ČT. Nejdříve externě a na začátku pátého ročníku - v roce 1995 - na stálý pracovní poměr, jako redaktorka zpravodajství. Po třech letech přešla do redakce publicistiky, kde zůstala dva roky, pak se opět vrátila do redakce zpravodajství. V loňském roce začala moderovat pořad "21". V současné době ji vídáme v pořadu "Události- komentáře". Je svobodná.
***
(Se svolením převzato z Katolického týdeníku č. 5/2003 ze 2.2. 2003)
Jak k tomu došlo, že je z Veroniky Sedláčková nakonec novinářka?
Přijata jsem byla jak na pedagogickou fakultu a filozofickou fakultu - obor čeština, slovenština, tak na fakultu sociálních věd - katedru žurnalistiky. Novinářskou dráhu jsem původně skutečně neplánovala. Vyrozumění o přijetí na žurnalistiku mi přišlo jako první, takže, i když jsem snila o filozofii, odpověděla jsem Ano. Nelituji toho, protože já i můj život bychom byly podstatně jiní a já jsem teď vcelku spokojená.
Říkáte, že byste byla jiná. Ale jaká tedy jste? Jak byste sama sebe charakterizovala?
Je těžké mluvit sama o sobě, ale myslím, že v práci jsem jiná než v soukromí. Rozhoduji se rychle, protože musím, zatímco v nepracovních záležitostech mi trvá dlouho, než cokoliv vyřeším. Jako novinářka se snažím nikomu nestranit a dodat lidem zprávu, která jim pomůže orientovat se ve světě, kde žijeme všichni společně.
Pokud byste jako novinářka měla ze svého dosavadního života vybrat nejdůležitější z momentů, které by to byly?
Důležitých momentů bylo jistě dost. Můj příchod do televize, který jsem vůbec neplánovala, a ještě více neplánovaná, ale o to intenzivnější láska k tomuto řemeslu. Možná i závislost (smích). Hodně mě ovlivnily loňské povodně a každé setkání s lidmi, od kterých se mám pořád co učit. Za to jsem nejvíc vděčná.
Spousta diváků vám závidí svět "velkých" lidí, ve kterém se podle jejich názoru pohybujete. Co vám osobně tito lidé, které obrazovka prezentuje často ve zkreslené podobě, dali?
Nemyslím si, že existuje svět menších a větších lidí. Často se zapomíná, že politici jsou tu, aby pracovali pro veřejnost, takže by to měla být víceméně služba. Setkání s těmi, kteří více či méně rozhodují, mi dalo možnost lépe nahlédnout, proč jsou jejich rozhodnutí taková, jaká jsou. Líp se orientuji a moje práce je pomoci ostatním, aby si snáz utvořili svůj názor. Nejvíc mě však ovlivnila právě setkání s těmi "obyčejnými" lidmi. Stále mě překvapuje a musím říct, že mile, kolik těch dobrých potkávám a můžu se od nich učit. Kolik z nich dokáže nabídnout pomoc, i když by ji potřebovali sami. Třeba právě během loňských záplav.
Která z vašich reportáží vám udělala největší radost a z jakého důvodu?
Nevzpomínám si už na všechny reportáže, které jsem v životě natočila a jistě mi hodně z nich udělalo radost. Spokojena jsem ale byla - a zase se vracím do loňského srpna - když za mnou v jižních i severních Čechách přišli lidé a řekli: "Děkujeme, děláte dobrou práci. My tu máme vodu, spoustu starostí - ale vaše práce nám pomáhá." Často mě to dojalo.
Znovu se zmiňujete o povodních, můžete být v tomto směru konkrétnější? Kdo nebo co vám například utkvělo v paměti?
Třeba když jsem dělala živé vstupy z Ústí nad Labem, každé ráno a večer nám jeden pekař z Teplic - pan Karel Červený - ráda bych mu poděkovala i touto cestou - vozil vlastnoručně upečené koláčky a jiné dobroty. A dokonce i výtvory vlastní kuchyně: guláš nebo halušky. Přijel, aniž jsme ho museli žádat, a vydržel celý povodňový týden. Vždycky, když se setkávám s někým takovým, mám hned lepší náladu, protože vím, že na světě jsou ještě dobří lidé. To je povzbuzující. (smích)
To jsou příjemné momenty. Ovšem má-li člověk možnost nahlédnout pod pokličku veřejného, politického dění nezřídka chtě nechtě asi přichází o iluze. Přišla jste i vy o nějakou?
Možná jsem přišla právě o iluzi, že funkce člověka dokáže vyzdvihnout nad ostatní, a za to jsem vděčna. Vím, že politiku i dějiny tvoří jen lidé. Jsem možná skeptičtější než před lety, ale zároveň tolerantnější. Vždyť chyby děláme všichni a nic není jen černé, nebo bílé.
Na obrazovce se objevujete už několik let - věříte stále tomu, že je možné dělat objektivní žurnalistiku?
Je možná rozdíl mezi objektivní a zodpovědnou žurnalistikou. Každá reportáž je autorské dílo, ač miniaturní. A já se poctivě snažím nebýt na ničí straně. Navíc - na mou práci dohlíží nadřízení, kterým v profesním ohledu věřím.
Zodpovědnost je jedna strana mince, vlastní svědomí druhá - i když obě spolu jdou často ruku v ruce. Nedostala jste se někdy díky žurnalistice do konfliktu se svým svědomím či svou vírou v Boha?
Má víra se do konfliktu s povoláním nedostala nikdy a doufám, že se mi to nestane, protože by to pro mě znamenalo velké dilema. Možná spíš životní styl je překotný a trochu povrchní. Chybí mi prostě čas pracovat soustavně sama na sobě. Víra sama o sobě mi ale vždycky naopak pomohla. Vím, že na problémy nejsem sama. Když vedle sebe nevidím Boží stopy, když je mi špatně, jsem si jista, že mě můj Pán vzal do náručí, ne že se ztratil. A taky věřím, že ani zbytek světa není sám. To mi dává klid.
Dá se říci, že vzhledem ke svému věku jste udělala velkou kariéru. Jste na sebe pyšná?
Jsem pyšná, když se mi povede práce, když mi lidé zavolají, že jim moje reportáž pomohla. Nejsem pyšná na "kariéru" - věřím, že jsem na cestě a že můj profesní i soukromý život se bude vyvíjet. Proč bych měla usínat na pomyslných vavřínech?
A vaši doma? Jsou hrdí na svou dceru - úspěšnou novinářku?
Rodiče mě vždycky podporovali a já jsem šťastná, že je mám. Vím, že často o mě mají strach - můžu se na ně ale spolehnout. A doufám, že ze mě mají radost. (smích)
Je ještě nějaká meta, které byste chtěla dosáhnout? Co vás láká?
Láká mě poznávat nové lidi, být užitečná, a tím pádem být sama se sebou spokojena. V současnosti dělám práci, která mě moc baví, a nedívám se daleko dopředu. Chtěla bych se zlepšovat v tom, co právě dělám. A v tomhle ohledu je toho ještě hodně přede mnou.
Téměř neustále se točíme kolem vaší práce, ale co soukromí? Máte vůbec čas na svůj privátní život? Nemáte obavy, že vám něco uniká mezi prsty?
Na svůj soukromý život mám samozřejmě času málo. Nesportuju, zanedbávám přátele a jsem ráda, že najdu chvíli na knížku. Ale nestěžuju si. Mám rodiče, bráchu, mám přítele, kamarády. Ze všech čerpám energii a jsem ráda, že mě berou takovou, jaká jsem.
Což nemůže být zas až tak těžké...
No, někdy to není jednoduché. (smích)
A co onen strach, že vám něco uteklo či uniká?
Samozřejmě mě čas od času přepadne úzkost, jestli není čas na vlastní rodinu, děti. Ale říkám si, všechno, co přijít má, přijde, a tak zaháním strach. Někdy se přece vyplatí nespěchat.
Jak si představujete svůj ideální soukromý život?
Ideální soukromý život je mít kolem sebe lidi, které mám ráda a kteří mají rádi mě. Být s těmi, kteří nežádají, abych se chovala jinak, než to umím, a dělala něco jiného, než čemu věřím. A v neposlední řadě mít čisté svědomí. Pak bych samozřejmě jednou chtěla mít děti. Až přijdou, bude to štěstí, které ještě neznám. Pořád je prostě na co se těšit.
Pokud byste měla možnost vybrat si jakoukoliv osobnost - žijící, či už dávno pobývající na onom světě - a mohla s ní vést rozhovor, která osoba by to byla a které tři otázky byste jí položila?
Setkávám se s mnoha lidmi a už jsem si splnila v tomhle směru hodně snů. Asi bych ráda mluvila se svým nejoblíbenějším básníkem, Janem Skácelem. Zeptala bych se, co ho dokázalo rozeznít do tak krásných veršů, co pro něj bylo v životě nejdůležitější, co ho nejvíc zklamalo, jak zaháněl strach. A taky bych ho poprosila, aby mi teď - tam někde na druhém břehu - držel místo. (smích)
Vybaví se vám teď nějaké Skácelovy verše?
Možná tyto:
Za žádnou pravdu na světě,
ale jestli chceš, tak za malý pětník ticha,
je chvíle, která půlí krajinu,
pokorný okamžik,
kdy někdo za nás dýchá.
Veronika Sedláčková (1973) - narodila se v Jičíně. Vystudovala Leparovo gymnázium, potom katedru žurnalistiky na fakultě sociálních věd. Už ve čtvrtém ročníku vysoké školy začala pracovat v ČT. Nejdříve externě a na začátku pátého ročníku - v roce 1995 - na stálý pracovní poměr, jako redaktorka zpravodajství. Po třech letech přešla do redakce publicistiky, kde zůstala dva roky, pak se opět vrátila do redakce zpravodajství. V loňském roce začala moderovat pořad "21". V současné době ji vídáme v pořadu "Události- komentáře". Je svobodná.
***
(Se svolením převzato z Katolického týdeníku č. 5/2003 ze 2.2. 2003)
