Rychle jsem se rozhodnul a připravil útěk. Všechno proběhlo podle plánu: v půl dvanácté mě babi Růženka políbila, popřála mi hezkého Ježíška s rodiči a pak se vypařila do šatny. Zapískal jsem. Kluci mě horempádem oblíkli a snesli mě až k rachotině babi Růženky, která snad pamatuje ještě parní pohon. Kamarád zvaný Popcorn má buňky na otevírání zámků, protože měl to štěstí, že se narodil na divokém předměstském sídlišti, takže se mu povedlo otevřít zadní dveře a položili mě na zem mezi přední a zadní sedadlo. Pak se vrátili jako by nic zpátky do budovy.

Babi Růženka se konečně objevila, nasedla do auta, minimálně desetkrát jí to chcíplo, než se jí podařilo vyrazit, zato pak se rozjela jako o závod. Tyhle starý auta jsou bezvadný, dělají příšernej rámus, takže máte pocit, že jedete šíleně rychle, a hází to s váma jak na Matějský pouti.

Babi Růženka se ovšem musela učit řídit s nějakým kaskadérem. Pod kapotou to skřípalo, troubila jak na lesy a co se týče slovníku, tak ten jsem si taky dost obohatil. Zápas ve volném stylu je fakt dobrá škola života.

Chtěl jsem jí v cíli skočit do náručí a říct: „Ahojky, babi,“ ale ta překážková dráha trvala tak dlouho, že jsem z toho usnul.

Když jsem se probudil, byla mi zima, všude kolem byla tma a ticho a já ležel na vlhkým koberečku v autě. V tu chvíli jsem si poprvé řekl, že jsem asi udělal pěknou blbost.

Vysoukal jsem se z auta a do toho začalo sněžit. Zuby se mi roztancovaly zimou. Přede mnou stál velký dům s osvětlenými okny. Vykročil jsem k němu. To jsem si dal. Z posledních sil jsem vyskočil, zazvonil a svalil se na rohožku.

Takhle mě našla babi Růženka.

„No tohle… no tohle…“ začala.

Pak se ke mě sklonila a zašeptala:

„Zlato moje.“

V tuhle chvíli jsem si řekl, že to možná taková blbost nebyla.

Donesla mě do obývacího pokoje, kde stál obrovský vánoční strom a mrkal na mě. Divil jsem se, jak je to u babi Růženky hezké. Ohřál jsem se u krbu a vypili jsme si horkou čokoládu. Obával jsem se, že se nejdřív ujistí, že mi nic není, a pak mi pořádně vynadá. Tak jsem si dával načas a nijak jsem nepospíchal, ostatně mi to moc potíže nedělalo, protože v poslední době jsem fakt unavenej.

„Hledá tě celý špitál, Oskare. Je tam boží dopuštění. Tví rodiče jsou zoufalí. Dokonce volali na policii.“

„To se nedivím. Jsou tak hloupí, že si snad myslí, že je budu mít rád, až budu mít želízka…“

„Co jim vyčítáš?“

„Že ze mě mají strach. Netroufají si se mnou ani promluvit. Čím míň se odvažujou, tím víc mám pocit, že jsem zrůda. Čím je tak děsím? Copak jsem tak ošklivej? Nebo smrdím? Stal se ze mě trouba?“

„Nemají strach z tebe, Oskare. Ale z tvojí nemoci.“

„Ta je mojí součástí. Nemůžou se chovat jinak, jenom protože jsem nemocnej. Nebo copak dokážou mít rádi jenom zdravýho Oskara?“

„Milujou tě, Oskare. Říkali mi to.“

„Vy s nima mluvíte?“

„Ano. Žárlí na mě, protože si rozumíme. Vlastně to není žárlivost, spíš smutek. Jsou smutní, že jim se to nedaří.“

Pokrčil jsem rameny, ale už jsem se zlobil o něco míň. Babi Růženka mi uvařila další čokoládu.

„Víš, Oskare, ty umřeš. Ale tví rodiče taky jednou umřou.“

To mě zaskočilo. Fakt je, že na tohle jsem nikdy nepomyslel.

„Taky jednou umřou. Úplně sami. A navíc se strašnou výčitkou, že se neusmířili se svým jediným dítětem, Oskarem, kterého zbožňovali.“

„Přestaňte, babi, jde z toho na mě depka.“

„Mysli na ně, Oskare. Pochopil jsi, že umřeš, protože jsi chytrý kluk. Ale nepochopil jsi, že nejsi jediný, kdo umře. Všichni jednou umřeme. Tvoji rodiče umřou. Já taky.“

„To já vím. Ale já dřív než vy.“

„To je pravda. Dřív než my. Ale neměla by to být záminka k tomu, že můžeš všechno na světě. Že máš právo zapomínat na ostatní.“

„Dobrý, babi. Zavolejte jim.“

…

Jo, vlastně Bože, o Vánocích máš narozeniny, tak všechno nejlepší.

Babi Růženka mi ustlala v posteli svého nejstaršího syna, který dělá veterináře slonům někde v Kongu, a navrhla mi, abych Ti dal jako dárek, že se udobřím s rodiči. Mně se to jako dárek moc nezdá. Ale když to říká babi Růženka, Tvoje stará kámoška…


***

Se svolením převzato z knihy Oskar a růžová paní od autora: Eric-Emmanuel Schmitt, kterou vydalo nakladatelství Garamond.
(Redakčně upraveno).

V příběhu knížky umírá v nemocnici devítiletý chlapec Oskar na leukemii. Ani ve vypjatých okamžicích se čtenář neubrání úsměvu, rozumbrada Oskar si každého rychle získá stejně jako jeho ošetřovatelka babi Růženka. Oskar prožívá v posledních deseti dnech svého života jakoby každý den celé desetiletí a o svých zkušenostech píše dopisy Bohu. V jeho pozorováních, nápadech, zážitcích a úvahách se snoubí dětská komická bezprostřednost s moudrostí umírajícího.

Autor ve svých knihách kouzelně naivním dětským pohledem prostřednictvím prostých jímavých příběhů a rozhovorů dětí s jejich staršími ochránci uvažuje o základních pojmech a hodnotách lidského života a smrti.