Udělal jsem v životě opakovaně zkušenost,
že když se rozhodnu odevzdat Bohu,
často v sobě pak objevím sílu Ducha Božího,
která mě vede…
Vedle bombardování nám ztrpčuje život přítomnost odstřelovačů
„Bože, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.“ Tuto modlitbu se modlíme pokaždé, když vycházíme z domu. Vedle bombardování nám ztrpčuje život přítomnost odstřelovačů. Bombardování zesiluje hlavně během noci. Další rakety dopadají na obydlené zóny západního Aleppa.
O vývoji války nevíme nic, ale vnímáme její negativní dopady. Tolik lidí žije ve strachu! Nemáme elektřinu a znovu ani vodu. Ceny rostou do astronomických výšek. V posledních dnech byly evakuovány dvě zóny a mnoho lidí raději spí na ulicích nebo ve stanech. Pochybuji, že vzniknou podmínky pro příměří – očekává se, že se k Aleppu stáhnou vojska ze všech stran.
Nějakou dobu se zdálo, že se situace uklidnila, ale nový déšť střel všechno změnil. Nevíme kdy, kde a jak nás mohou zasáhnout. Kdo vyjde z domu, neví, jestli se ještě vrátí. Většina lidí je silně dezorientovaná. Studenti na gymnáziu i na univerzitě mají zkouškové období, ale jejich rodiče stále více pochybují, jestli je mají v dalším studiu podporovat. Mnoho lidí chce z Aleppa utéci, přestože to pro děti znamená opustit školu a celoroční studijní úsilí. Mnoho křesťanských rodin uteklo, přestože přesně nevěděly, kam půjdou. Všichni bez výjimky vědí, že Aleppo už není město k životu.
Nemáme perspektivu do budoucna
V současnosti se nacházíme v naprostém chaosu. Už ani nevnímáme, co se kolem nás děje, a proto nevíme, čí je to vina. Máme za sebou období hledání vysvětlení, kdo je za to všechno zodpovědný. Už se nám nedaří nacházet význam toho, co se s námi děje, a sotva si uvědomujeme, co by mohlo nastat zítra. Nemáme perspektivu do budoucna.
Včera jsme slyšeli bombardování – nevěděli jsme, odkud přichází, kdo a co bombarduje, nikdo nás neinformoval… Když nás rakety zasáhnou, umřeme hned. Pokud nedopadnou na nás, druhý den ráno musíme určit, kam dopadly – pokud do naší oblasti, tak zjistit, co se stalo a koho máme shánět. Je to naprostý zmatek, všichni bojují proti všem.
V pochybnostech a zmatku je nejlepší otevřít oči srdce
Máme jedinou jistotu – Ježíš trpí s námi. Aktuální čas kříže i nepochopení není nejlepším časem, kdy máme klást otázky, ale časem utrpení nebo lépe důvěrného odevzdání se Bohu. V situaci pochybností a zmatku je nejlepší otevřít oči srdce, sledovat jeho tlukot, v kterém zní hlas Pána, našeho průvodce.
Naslouchat Otcovu přátelskému hlasu znamená, že – i když osobnosti světa si jen protiřečí a mluví o nekončícím chaosu – po současné krizi nás čeká plnost života, radosti a pokoje. To je logika víry – plně si uvědomujeme, co se kolem nás děje, jako Ježíš na kříži vnímáme všechno utrpení a přetrvávající temnotu, ale v našem srdci vládne jistota, že víra nám dá sílu vydržet, že můžeme snít o krásnějším světě, a především, že ho již od nynějška vlastníma rukama vytváříme.
Když jsme vytrvale napojeni na Boha,
přebývá v našem nitru duchovní instinkt
Kdo žije dennodenně s Bohem, roste ve svazku s ním a vytváří jednotu s Otcem. Jak píše apoštol Pavel: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,20). Nedělejme vědu z rozhodnutí, že mu chceme náležet. Jakmile se pro to totiž rozhodneme, uvolní se v nitru člověka něco, co má sílu instinktu. Já jsem tímto způsobem sílu jeho přítomnosti pocítil. To neznamená, že by to byla jediná cesta působení Ducha Svatého. Když chce Duch ovlivnit rozhodnutí člověka, používá často i cestu rozumové úvahy. To, co jsem však zakusil já, mělo zcela spontánní průběh. Ať už to bylo v minulosti nebo dnes, setkávám se s tím, že se ve mně zrodí něco jako „duchovní instinkt“. Znamená to, že je to něco přirozeného a silného, co už nemusím příliš vysvětlovat.
Jako když se matka začne starat o novorozence, aniž by se to kdy učila, a dělá to se smyslem pro detail a s veškerou mateřskou láskou. Stejný instinkt vede novorozence, aby se přisál k jejímu prsu, z kterého zcela přirozeně začne téct mléko. Mám s touto dynamikou opakovanou zkušenost a souvisí to s naší křesťanskou přirozeností. Když jsme vytrvale a pevně napojeni na Pána, přebývá tento duchovní instinkt v našem nitru. Uschopňuje nás k větším skutkům, než bychom sami zvládli uskutečnit a dokážeme s ním dovést do konce záležitosti, na které bychom sami ani nepomysleli.
Ve chvíli, kdy Bůh zjistí, že tvé srdce je připravené poslechnout,
„zmocní se“ tě a posune z jednoho místa na druhé,
protože má jistotu, že je skutečně pánem
tvého srdce i tvého života.
Udělal jsem tuto zkušenost v životě opakovaně,
a děje se to i nyní – když se rozhodnu odevzdat Pánu,
často v sobě objevím sílu Ducha Svatého
a tato síla mě vede.
Říjen 2018
