Můj šestnáctiletý synovec utrpěl těžké krvácení do mozku a ležel po něm tři měsíce v kómatu. Později popsal tento stav následujícími slovy: „Když jsem byl v kómatu, nevěděl jsem nic. Bylo to, jako bych byl mrtvý. A pak jsem najednou začal vnímat hlasy okolo sebe."
Začal mi vyprávět, jak ještě nějaký čas nedokázal hlasy rozlišit a jen jediný z nich byl schopen přisoudit konkrétní osobě.
"Byl to hlas mé maminky, která mě opakovaně volala jménem. Slyšel jsem ji, avšak nedokázal jsem viditelně zareagovat, protože jsem se nemohl hýbat ani mluvit. Bojoval jsem. Tak rád bych jí řekl, že jí rozumím. Ona si totiž myslela, že jsem pořád ještě v bezvědomí, ale já jsem už byl v bdělém stavu. A byl to právě její hlas, který mě kousek po kousku vyrvával ze zóny smrti a navracel zpátky do života.“
„Probudit se mohu pouze tehdy, když mě druhý zavolá jménem,“ prohlašuje můj synovec. „Protože teprve pak jsem si jist, že volali opravdu mě.“
Jméno je víc než obyčejné slovo. Patří k naší identitě. Nasloucháme mu v hloubi duše. Tak jako vyvolává silnou reakci v našem mozku pohled na sebe do zrcadla, stejně reagujeme i na své jméno.
Bůh si vepsal naše jména do dlaní.
V Bibli čteme: „Dal jsem ti jméno“ (Iz 43,1). Ten výrok nám může být nesmírnou útěchou.
Se svolením zpracováno podle knihy:
Příběhy nejen pro nemocné,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Několik kapitol z knihy naleznete zde.
