Kdy říci ano? Kdy říci ne?
Jak poznám, kdy mě druzí využívají?
Umět si dobře stanovit hranice ve svém životě
je důležité pro zdárný a naplněný život.
 

Přestat pomáhat?

Možná jste už ve svém okolí potkali někoho, kdo žije nezodpovědně -  ale šťastně, protože všichni ostatní v jeho okolí vše nakonec zařídí, udělají a oddřou za něj. Ale ti druzí lidé jsou z takovéto „pomoci“ nakonec utrápení a naštvaní. Dalo by se říci, že přebírají za takovéhoto neodpovědného člověka jeho zodpovědnost… Řešením je někdy jasně vymezit hranice odpovědnosti a přestat mu pomáhat v tom, co si má zařídit a obstarat sám.

Dalo by se tomto oponovat: „Není to trochu kruté, takhle přestat pomáhat?“ A odpovědět by se dalo:  „Když jste někomu nezodpovědnému neustále pomáhali, pomohlo mu to k samostatnosti a odpovědnosti?!“

Zkušenost říká, že spíše ne…

Vymezení pozemku a zodpovědnost za to,
co se na pozemku děje

Ve fyzickém světě jsou hranice dobře vidět. Ploty, značky, hradby, příkopy, pěstované trávníky a živé ploty, to všechno jsou fyzické hranice. Přestože vypadají různě, nesou stejné sdělení: TADY ZAČÍNÁ MŮJ POZEMEK. Vlastník pozemku je právně zodpovědný za to, co se děje na jeho pozemku. Ti, kdo vlastníky daného pozemku nejsou, za něj nejsou zodpovědní.

Fyzické hranice označují mez viditelného pozemku, na který má vlastnickou listinu. Můžete jít na úřad místní správy a přesně zjistit, kde jsou tyto hranice zodpovědnosti a na koho se obrátit, když tam něco potřebujete.

V duchovním světě jsou hranice právě tak skutečné, ale často je těžší je rozeznat. Je ale potřeba definovat své nehmatatelné hranice a vnímat je jako všudypřítomnou realitu, která může rozhojnit vaši lásku a chránit váš život. Tyto hranice ve skutečnosti určují vaši duši a pomáhají ji střežit a zachovávat (Př 4,23).

Hranice ukazují,
za co už zodpovědnost nemáme

Hranice nás definují. Určují, co jsem a co nejsem. Hranice ukazuje, kde končím já a kde začíná někdo jiný, což ve mně upevňuje pocit vlastnictví.

Když vím, co mám vlastnit a za co mám nést zodpovědnost, dává mi to svobodu. Když vím, kde začíná a končí můj pozemek, mám svobodu dělat si s ním, co se mi zlíbí. Přijetí zodpovědnosti za svůj život otevírá mnoho různých možností. Pokud však svůj život „nevlastním“, moje rozhodnutí a volby začnou být velmi omezené.

Posuďte, jak matoucí by bylo, kdyby vám někdo řekl, abyste „pilně střežili tento pozemek, protože se budete zodpovídat za to, co se tu bude dít“, a přitom by vám neukázal jeho hranice. Nebo by vám nedal prostředky k ochraně svěřeného pozemku. Bylo by to nejen matoucí, ale potenciálně také nebezpečné.

Právě to se však s námi děje duchovně. Bůh vytvořil svět, kde všichni máme žít „uvnitř“ sebe; to znamená obývat každý svou vlastní duši a být zodpovědní za to, co „nás“ tvoří. Musíme se zabývat tím, co je v naší duši, přičemž hranice nám pomáhají určit, co to je. Pokud nám nikdo neukáže vymezující faktory nebo nám je ukáže špatně, čeká nás mnohé trápení.

Bible nám jasně říká, jaké jsou naše meze a jak je chránit, ale naše rodiny nebo jiné minulé vztahy nás v otázce hranic často matou.

Kromě toho, že nám hranice ukazují, za co jsme zodpovědní a jak je chránit, pomáhají nám určit, co není náš majetek a za co zodpovědnost nemáme. Nejsme například zodpovědní za druhé lidi. Nikde nemáme příkaz, abychom měli „kontrolu nad druhými“, a přesto vynakládáme spoustu času a energie ve snaze získat ji.

Dělat sám, co můžu
a nechat si pomoci, kde už nemůžu

Jsme zodpovědní vůči druhým a za sebe. „Berte na sebe břemena jedni druhých,“ říká list Galatským 6,2, „tak naplníte zákon Kristův.“ Tento verš ukazuje na naši zodpovědnost vůči sobě navzájem.

Druzí mají mnohdy „břemena“, která jsou příliš velká na to, aby je mohli unést. Nemají dost síly, zdrojů či poznání, aby ten náklad unesli, a potřebují pomoc. Zapřít sám sebe a udělat za druhé to, co sami nezvládnou, znamená projevit obětující se Kristovu lásku. Právě toto udělal Kristus pro nás. Učinil to, co jsme sami nemohli – zachránil nás. Toto tedy znamená být zodpovědný „vůči“ někomu.

Pátý verš pak ale říká, že „každý ponese svůj vlastní náklad“. Každý má povinnosti, které může nést jen on sám. Je to náš vlastní zvláštní „náklad“, za který potřebujeme denně přijímat zodpovědnost a na němž máme pracovat.

Význam řeckých slov břemeno a náklad nám umožní lépe porozumět výše uvedeným biblickým textům. Řecké slovo pro břemeno (baros) označuje „nadměrná břemena“ či břemena, která jsou tak těžká, že nás táhnou k zemi. Tato břemena jsou jako balvany. Mohou nás rozdrtit. Nemělo by se od nás očekávat, že balvany poneseme sami. S balvany – krizovými a tragickými obdobími v našem životě – potřebujeme pomoci.

Naproti tomu řecké slovo pro náklad (fortion) znamená „břemeno každodenní lopoty“. Toto slovo popisuje věci, které denně potřebujeme dělat všichni. Tyto náklady jsou jako batohy. Batohy je možné

unést. Očekává se od nás, že každý poneseme svůj. Očekává se od nás, že se budeme vyrovnávat se svými vlastními pocity, postoji a chováním, stejně jako s úkoly, které každému z nás Bůh svěřil, ačkoli to stojí námahu.

Problémy vznikají tehdy, když lidé jednají, jako by jejich „balvany“ byly všední náklady, a odmítají pomoc nebo když se chovají, jako by jejich „každodenní náklady“ byly balvany, které by nést neměli.

Výsledkem těchto dvou případů je buď trvalá bolest nebo nezodpovědnost.

Abychom nezůstali v bolesti nebo se nestali nezodpovědnými, je velice důležité určit, co představuji „já“, kde jsou mé hranice zodpovědnosti a kde začínají hranice někoho jiného.

Bůh a hranice

Představa hranic pochází ze samotné povahy Boha. Bůh sám sebe definuje jako samostatnou bytost a je sám za sebe zodpovědný. Definuje a přijímá zodpovědnost za svou osobnost tím, že nám říká, co si myslí, cítí, plánuje, co dovoluje a co nedovolí, co se mu líbí a co ne.

Také sám sebe definuje jako odděleného od nás i od světa, který stvořil. Odlišuje se od ostatních. Říká nám, kým je a kým není. Například říká, že je láska a že není tmou (1J 4,16; 1,6).

Kromě toho má hranice uvnitř Trojice. Otec, Syn a Duch jsou jedno, ale zároveň představují odlišné bytosti se svými vlastními hranicemi. Každý má své vlastní osobnostní rysy a oblasti zodpovědnosti a také spojení a lásku k sobě navzájem (J 17,24).

Bůh také vymezuje, co dovolí na své „zahradě“. Staví se proti hříchu a dopouští důsledky toho, jak se člověk chová. Střeží svůj dům a nedovolí, aby se tam odehrávaly zlé věci. Zve dovnitř lidi, kteří ho budou milovat, a zároveň k nim nechává proudit svou lásku.

Tak jako nám dal svou „podobu“ (Gn 1,26), dal nám i jasně vymezenou osobní zodpovědnost. Chce, abychom si „podmanili zemi a panovali“ a byli zodpovědnými správci života, který nám dal. K tomu je třeba, abychom si vytvořili podobné hranice, jako jsou ty Boží.

Hranice nám pomáhají
zvládat život orientovat se

Kdy říci ano?

Kdy říci ne?

Co jsem a co nejsem?

Vůči komu a za co mám být zodpovědný?

Jak poznám, kdy mě druzí využívají?

Neschopnost vytyčit v určitých chvílích ve vztazích s určitými lidmi odpovídající hranice může mít velice ničivé následky. Nerespektování a narušení hranic vedou k velkým problémům v nás samých a ve vztazích kolem nás. 

Mnohé psychologické symptomy, jako například deprese, poruchy z úzkosti, poruchy příjmu potravy, závislosti, impulzivní poruchy, problémy s  pocity viny a studu, úzkostné poruchy, manželské problémy a potíže ve vztazích, mají své kořeny právě v konfliktech s hranicemi.