„Láska je trpělivá…“ (Bible, 1 Kor 13,4)
Použitý výraz v originále tohoto biblického citátu je řecké slovo makrothymei. Smysl tohoto výrazu lze lépe pochopit i z řeckého překladu Bible Starého zákona, kde se mluví o „váhavosti k hněvu“. Trpělivá láska se projevuje tam, kde někdo nejedná impulzivně a nedá se strhnout k urážkám.
Být trpěliví ale v žádném případě neznamená nechat se sebou zle zacházet nebo snášet projevy fyzické agrese nebo dovolovat, aby s námi lidé jednali jako s věcí.
Perfekcionismus ničí vztahy
Když si začneme myslet, že vztahy by měly být jen ideální, nebo že (druzí) lidé mají být dokonalí anebo když sebe postavíme do středu a očekáváme, že všechno se bude řídit jenom podle nás, pak nastávají problémy… Tehdy začínáme být ve všem netrpěliví a reagujeme rozmrzele, chladně, lhostejně či agresivně.
Jestliže se necvičíme v trpělivosti, budeme mít stále důvody, proč reagovat s hněvem, a nakonec se z nás stanou lidé, kteří neumějí žít s druhými, asociálové neschopní ovládat svou impulzivnost, a naše nejbližší rodina se promění v bitevní pole či mrazivé soužití.
Moje trpělivost se posílí, když…
Boží slovo nás vybízí: „Daleko ať je od vás každá zahořklost, prchlivost, hněv, hádání, nactiutrhání a všechny druhy špatnosti“ (Ef 4,31). Moje trpělivost se posiluje, když uznávám, že také druhý člověk má právo žít se mnou na této zemi takový, jaký je. Nezáleží na tom, že je mi obtížný, že mění mé plány, že je mi nepříjemný svým způsobem žití a svými názory, že všechno není takové, jak jsem očekával. Láska s sebou nese vždycky hluboký smysl pro soucítění, s nímž přijímáme druhého jako součást tohoto světa, a to i když se chová jinak, než jak bych si přál.
Ttrpělivost ale není jen pasivní postoj. Provází ji i činnost, dynamická a tvořivá interakce s druhými. Láska tak prokazuje druhým dobro a pomáhá jim, je dobrosrdečná…
Zdroj trpělivosti
Láska si nezoufá z budoucnosti. Člověk, který má křesťanskou naději, ví, že se ten druhý se může změnit. Stále doufá, že je možné zrání, překvapivé rozkvetení do krásy, že i nejskrytější možnosti jeho života jednoho dne začnou klíčit. To ale neznamená, že všechno se změní v tomto životě. Křesťanská naděje umožňuje přijmout skutečnost, že určité věci se nestanou tak, jak by si člověk přál, ale že Bůh píše rovně i na křivých řádcích a že vytěží nějaké dobro i ze špatných věcí, které nedokážeme na této zemi překonat.
Zde se uplatňuje naděje v plném smyslu, protože zahrnuje jistotu života za smrtí. Člověk se všemi svými slabostmi je povolán k plnosti nebe. Tam, po úplné proměně Kristovým vzkříšením, už nebudou existovat naše křehkosti, ani křehkosti těch druhých. Ani temné a chorobné stránky našeho jednání a chování. Tam bude každý člověk zářit v celé své ryzosti, dobrotě a kráse. To nám také uprostřed nesnází této země umožňuje nazírat druhého člověka nadpřirozeným pohledem, ve světle naděje, a očekávat onu plnost, kterou jednoho dne přijme v nebeském Království, třebaže teď není viditelná.
