Jednoho kněze zaujaly časté návštěvy ošuměle oděného neznámého muže v jeho kostele. To, co budilo jeho podezření, byl způsob, jak tyto návštěvy probíhaly. Muž vešel, postál pár vteřin vzadu v kostele a zmizel. Kněz se bál o obsah kostelních pokladniček, a tak požádal kostelníka, aby na něho dohlédl.

Jednoho dne kostelník muže oslovil a zeptal se ho, co tam dělá. "Jen tak si povídám s Bohem," zněla odpověď. "Jak to?" řekl mu na to kostelník. "Sotva vejdete, hned jste zase venku. Tomu říkáte modlitba?" Cizinec se hájil: "Jen tak sem za ním zaskočím a řeknu mu: `Ježíši, tady Jim.´"

Po nějaké době navštívil kněz jedno z oddělení nemocnice a vrchní sestra mu řekla, že mají nového pacienta, který má na ostatní nemocné neuvěřitelný vliv. Nikdo nevěděl, odkud je, nikdo ho v životě ani neviděl, ale bylo na něm něco zvláštního. Prostě, ten člověk se zdál kolem sebe vyzařovat dobro.

Když kněz přistoupil k jeho lůžku, okamžitě ho identifikoval jako onoho návštěvníka svého kostela, kterému tak těžce ukřivdil. V náhlé touze poučit se od něho se ho začal ptát na jeho modlitební život, na jeho radostnou vážnost a na to, jak získal takový vliv na druhé pacienty. "To moje návštěva, otče," přišla odpověď. Když se mu kněz s vědomím, že pacient žádné návštěvy nemá, chystal skočit do řeči, rychle pokračoval: "Ano, otče, každý den ke mně přijde a postojí u nohou mé postele. Koukne se na mě a řekne mi: `Jime, tady Ježíš!´"

***

Se svolením převzato z knihy: Bůh ukrytý v příbězích, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství