Do nádražní restaurace vstoupil génius
Pokud si upřímně nepřiznáme pravdu sami o sobě, o vlastní slabosti a nedokonalosti, vystavujeme se dvěma nebezpečím. Prvním je falešné léčení komplexu méněcennosti jedovatým lékem, který se jmenuje „V-komplex“. Komplex vícecennosti. Druhé nebezpečí se ukrývá v naší žárlivosti vůči těm, kteří jsou na tom „líp než my“.
Stavíme se před sebou, před druhými i před Bohem do pozice super borců. Protože svou „výjimečnost“ nemůžeme prokázat v žádném oboru lidské činnosti, dáváme ji najevo buď výstředním zevnějškem nebo slovní prezentací rádoby filozoficko-politicko-náboženského moudra. Do nádražní restaurace vstoupil génius.
Druhé nebezpečí se ukrývá v naší žárlivosti vůči těm, kteří jsou na tom „líp než my“. To může vést nejen k pasivnímu odporu vůči nim, ale až k nenávisti a zlomyslnému jednání.
Přijímejme se takoví, jací jsme
Přijímejme se takoví, jací jsme. Protože takové nás přijímá i Bůh. A neodvozujme svou hodnotu od toho, jak se nám daří splnit naše vlastní, předem stanovené „normičky“. Ty nám říkají, že máme být dokonalí, stoprocentní, jinak nemáme žádnou cenu. Pokud nás rodina nebo škola hodnotila kladně podle norem, které nám byly stanoveny, mohli jsme po opuštění těchto dvou institucí podvědomě cítit, že nám pozitivní známkování chybí. Jednalo se o jakýsi „abstinenční syndrom po chvále i normách“. Proto jsme si začali normy vyrábět sami. Jak v životě manželském, profesním i duchovním. A svou hodnotu jsme odvozovali od jejich plnění.
Sám sobě otrokářem
Pozdě večer manželka ještě vysává již opakovaně vysátý prach, před půlnocí uklízí uklizené, po půlnoci jde zametat zametený chodník před domem. Když konečně upadne (nikoli ulehne) dlouho po půlnoci do postele, zkoumá, zda splnila sama sobě stanovené normy, udělala všechno dokonale, zda může být sama se sebou spokojená, zda má jako žena vůbec nějakou hodnotu. Že mohla onen promarněný čas věnovat manželovi a dětem, jí nedojde. Zapomíná, že láska je víc než plnění normiček.
Podobně je tomu v životě duchovním. Plnění vlastních norem se začíná stávat zákonem. Dobrou křesťankou jsem přece jenom tehdy, když navštívím každou pouť v okolí, odmodlím se všechny novény, absolvuji pravidelně adorace, meditace, kontemplace i levitace, předplatím si katolický tisk, stihnu každý den mši svatou, tři růžence a dvoje litanie.
Pozdě večer padnu na lůžko a uvažuji o tom, zda jsem něco nezapomněla a zda je se mnou Bůh tím pádem spokojen. Že jsem ten den silně zanedbala manžela, děti, bližní i sebe, jde stranou. A přesto nám Ježíš říká: Milosrdenství chci, nikoli oběť. Opět zde platí, že láska je víc než plnění sebechvalných normiček.
Nevyrábějme si svou hodnotu, máme ji.
Jsme vykoupeni krví Ježíše Krista.
