Jak máme žít,
abychom jednou nemuseli litovat,
že jsme něco neudělali?
Jak máme žít, abychom nemuseli litovat, že jsme něco neudělali? Snad nejvíce jsem se v této věci poučil od ženy, které bylo přes sedmdesát a která vyrůstala v Německu během druhé světové války. Když se ohlížela za svým životem, konstatovala, že nejdůležitější rozhodnutí udělala v situacích, kdy šlo o to, zda projeví odvahu, či zda podlehne strachu.
Život v poválečném Německu byl pro ni velmi těžký. Když jí bylo 22, udělala Elsa jedno z velkých riskantních rozhodnutí svého života. Rozhodla se, že se odstěhuje do Kanady a začne tam nový život. V té době v Kanadě nikoho neznala; nevěděla, jak tam sežene práci, a neuměla ani anglicky. Řekla mi, že když se ohlíží nazpět, ví, že šlo o velice riskantní rozhodnutí, nicméně právě toto rozhodnutí znamenalo v jejím životě obrat.
Ptal jsem se jí, jakým způsobem se odhodlávala k riskantním rozhodnutím. Odpověděla mi: „Kdykoli jsem uvažovala o něčem riskantním, představovala jsem si nejprve to nejlepší, k čemu by mohlo dané rozhodnutí vést. Představovala jsem si, co vše by se mohlo uskutečnit, kdyby mi ten risk vyšel. Pak jsem si představovala to nejhorší, co by se mohlo stát, kdybych se odhodlala dané riziko podstoupit. Kladla jsem si otázku, zda bych se s tím nejhorším dokázala vyrovnat. Pokaždé jsem došla k závěru, že ano. Možná se odstěhuji do Kanady a ono to nevyjde. Zůstala bych sama, bez peněz, ale věděla jsem, že bych se mohla vrátit domů. Pak jsem si představila tu nejlepší možnost: Začnu nový život, najdu si spoustu přátel, naleznu životní lásku a v této nové zemi vychovám děti. Na tuto představu jsem se pak soustředila. Kdykoli jsem začala pochybovat, představila jsem si to nejlepší dobro, po kterém jsem toužila. Neustále jsem si připomínala, že opustit možné dobro je mnohem horší než neuspět.“
Litovat bychom měli toho,
že jsme se o nic nepokusili
Mnozí z nás postupují zcela opačně. Stojíme-li před rizikem, představujeme si rovnou to nejhorší, co by mohlo nastat, a pak na tyto představy neustále myslíme. Nejhorší možností je zřejmě nakonec ležet na smrtelné posteli a litovat, že jsme nedokončili knihy, které jsme začali psát, a nepodnikli cesty, po nichž jsme tolik toužili.
Vyrůstal jsem v New Yorku v dobách vrcholící studené války. Hrozba nukleární války se jevila jako velmi reálná. Když zabili prezidenta Johna Kennedyho, chodil jsem do druhé třídy. Živě si vzpomínám, jak jsme ve škole nacvičovali letecké poplachy. Viděli jsme filmy o zkouškách nukleárních zbraní. Viděli jsme domy, které vybuchly a zmizely. Letecké poplachy jsme nacvičovali vždy po několika měsících. Připravovali jsme se na výbuch atomové pumy. Stále si vzpomínám na svůj tehdejší strach. Viděl jsem sebe sama, jak sedím ve školní lavici, a život, který tak důvěrně znám, náhle skončí. Když zazněla siréna, učitel chtěl, abychom se všichni schovali pod lavice. Již tehdy mě napadlo, že má stará školní lavice by mě asi příliš neochránila.
Jednou během poplachu přistoupil můj kamarád Kenny k oknu, zatímco my všichni ostatní jsme lezli pod lavice. Učitel na něj zavolal: „Co to děláš? Schovej se pod lavici!“ Kenny odvětil: „Pane Browne, když mě tak jako tak dostanou, tak se radši napřímím a podívám se na to jasné světlo, místo abych se schovával pod lavicí!“ Mnozí z nás stráví celý svůj život schováni pod pomyslnou lavicí.
Domníváme se, že to nejhorší, co by nás mohlo potkat, je neúspěch a odmítnutí. Během mnoha terrapeutických rozhovorů, které jsem dával, jsem ale dospěl k jinému závěru: To, čeho bychom se měli obávat nejvíce, je lítost nad tím, že jsme se o nic nepokusili.
