Nikdo z nás by si nechtěl „pohoršit“
Asi každý už někdy pocítil touhu být někým trochu jiným, možná lepším. Stát se například jedním z těch moudrých, slavných, silných, statečných, štíhlých, laskavých lidí… každý si může dosadit, po čem vskrytu touží. Určitě by si však nikdo nechtěl „pohoršit“, přijít o to málo dobrého, co už má. A přece nás k tomu život často vybízí. Někdy je dobré přijít o výhodu výšky, když mluvím třeba s dítětem – dřepnout si k němu. Někdy je lepší vzdát se výhody síly – a ustoupit, i když mám ve sporu převahu. Svědomí nám často radí přijít o výhodu majetku – a rozdělit se s chudým. A co vzdát se svobody pohybu?
Bez svobody pohybu
Nedávno si Pražané mohli vyzkoušet, jaké to je, být upoután na invalidní vozík. Smyslem bylo oslovit kolemjdoucí a dát jim možnost uvědomit si, co pro vozíčkáře znamená rozbitý chodník, obrubník, nerovnost – alespoň na chvíli se stát jedním z nich. Akci organizovalo občanské sdružení Asistence. Jaký je to rozdíl, bylo jasné u první širší spáry mezi dlažebními kostkami. Účastnice tohoto pokusu by si jí normálně ani nevšimla, prostě by ji překročila. Malé přední kolečko vozíku ale do škvíry zapadlo a dalo velkou práci se pohnout z místa. Mírné stoupání, klesání? Ujet jen kousek cesty je natolik fyzicky náročné, že bez asistence byste se ve městě daleko nedostali.
Jízdu tramvají, autobusem či metrem si lidé na vozíku mohou dopřát pouze v případě, že je zajištěn bezbariérový přístup. Na běžný eskalátor se s invalidním vozíkem nesmí. Co v případě krizové situace, kdy je nutné se dostat z metra ven za každou cenu a výtah nefunguje? Vyvézt vozík s dospělým člověkem není legrace, vozík se musí držet v záklonu a sedící v něm nevidí dopředu, dozadu, musí plně důvěřovat těm, kdo ho drží.
Bůh na invalidním vozíku
.JPG)
Na konci pokusné cesty na vozíčku čeká úleva – vstanete z vozíku a můžete se zase pohybovat po svých. Máte „jen“ bohatý zážitek, který vám pomůže lépe chápat pocity a potřeby hendikepovaných lidí. Stejně se však nikdy nedokážeme plně vžít do situace toho, kdo prodělal fatální úraz, ztratil vládu nad spodní půlkou těla, nebo je na vozík odkázaný od narození.
Jen jeden udělal něco tak bláznivého, že se vzdal těch největších možných výhod. Vzdal se božství a stal se člověkem. Ne aby si jen na chvíli vyzkoušel, jaké to je, ale aby ve světě žil od narození až do smrti, jako jeden z nás. Všemohoucí Bůh si oblékl slabé lidské tělo, aby se nakonec nechal zbavit pohybu nadobro, když si nechal své ruce a nohy přibít na kříž a čekal nehybný na smrt. Prošel si zkrátka vším. Udělal to, abychom mu věřili, že nám rozumí, abychom věřili joho dobrým úmyslům s námi, abychom věřili jeho bezpodmínečné a nekonečné lásce ke každému z nás.
Je dobré učit se někdy vzdávat se svých výhod,
abychom se přiblížili těm, kdo tyto výhody nemají.
Také tohle je cesta, kterou nám Ježíš ukazuje.
„Nemáme přece Boha,
který není schopen mít soucit s našimi slabostmi;
vždyť na sobě zakusil všechno jako my.“
(srov. Bible Židům 4,15)
„Ježíš byl roven Bohu,
a přece …, vzal na sebe způsob služebníka,
stal se jedním z lidí.“
(srov. Bible Filipským 2,6–7)
