V životě člověka dochází často k souboji těchto dvou symbolických majitelů rozumu a lásky. Cit říká, aby se rozum vzdal, ještě dřív, než válka začne. Rozum je názoru opačného. Vyjednávání nevede velmi často k ničemu, i když mu předsedá takový zprostředkovatel, jakým je pan ministr Svědomí. Jednotlivá kola vyjednávání o vzájemném neútočení a zmrazení zákeřných zbraní nevedou k dohodě. Potom se stává, že jsou oba nadále v trvalém souboji anebo ve věčném "nepřípustném vměšování se do záležitostí toho druhého".
Kdyby se takový konflikt odehrával na druhém konci světa, mohli bychom říci, že se nás to netýká. Ale taková válka se vede na bojišti, které leží přímo v nás.
Válečné pozorovatelce, paní vyslankyni Náladě, se nedaří pochopit, kam až pan generál Rozum může dojít v boji proti Lásce. Dopisovatelka listu Naděje paní Odpovědnost zase nedovede slovy vylíčit ztráty, které v této válce utrpěly obě strany.
Co svět nevidí, nikoho nebolí
Toto válečné pole, které je prosáklé slzami i krví, protože Lásce tečou slzy vždycky a Rozumu pokaždé krev, je jednou z nejmenších bitevních plání na světě. Malý obsah lidského nitra je ale schopen pojmout tento veliký lidský konflikt. A dokonce ho může uschovat před zraky celého světa. Také zde platí: co svět nevidí, nikoho nebolí.
I když vzdálenost mezi hrudníkem, kde leží lidské srdce, a hlavou, kde sídlí mozek, je symbolicky jedna z nejdelších na světě, dochází zde tak často k roztržkám. Důvody k soubojům jsou nejrůznější, především malicherné. Většinou bývají vyprovokovány mozkovou kůrou, která se snaží celému zbytku člověka namluvit zcela falešnou poučku: "Co máš srovnané v hlavě, to máš srovnané i v životě." A to bývá někdy ošemetným omylem. Na takovou zmýlenou doplácí potom nejčastěji srdce.
Láska, byť na bojišti těžce zraněná, nikdy neumírá. A nelze ji ani pohřbít. Tak veliký hrob ještě nikdo nevykopal, tak veliký náhrobní kámen se ještě nenašel.
A i kdyby... tak vstane z mrtvých.
***
Se svolením převzato z knihy: O radostech lidské duše, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
Několik kapitol z této knihy naleznete zde
Kdyby se takový konflikt odehrával na druhém konci světa, mohli bychom říci, že se nás to netýká. Ale taková válka se vede na bojišti, které leží přímo v nás.
Válečné pozorovatelce, paní vyslankyni Náladě, se nedaří pochopit, kam až pan generál Rozum může dojít v boji proti Lásce. Dopisovatelka listu Naděje paní Odpovědnost zase nedovede slovy vylíčit ztráty, které v této válce utrpěly obě strany.
Co svět nevidí, nikoho nebolí
Toto válečné pole, které je prosáklé slzami i krví, protože Lásce tečou slzy vždycky a Rozumu pokaždé krev, je jednou z nejmenších bitevních plání na světě. Malý obsah lidského nitra je ale schopen pojmout tento veliký lidský konflikt. A dokonce ho může uschovat před zraky celého světa. Také zde platí: co svět nevidí, nikoho nebolí.
I když vzdálenost mezi hrudníkem, kde leží lidské srdce, a hlavou, kde sídlí mozek, je symbolicky jedna z nejdelších na světě, dochází zde tak často k roztržkám. Důvody k soubojům jsou nejrůznější, především malicherné. Většinou bývají vyprovokovány mozkovou kůrou, která se snaží celému zbytku člověka namluvit zcela falešnou poučku: "Co máš srovnané v hlavě, to máš srovnané i v životě." A to bývá někdy ošemetným omylem. Na takovou zmýlenou doplácí potom nejčastěji srdce.
Láska, byť na bojišti těžce zraněná, nikdy neumírá. A nelze ji ani pohřbít. Tak veliký hrob ještě nikdo nevykopal, tak veliký náhrobní kámen se ještě nenašel.
A i kdyby... tak vstane z mrtvých.
***
Se svolením převzato z knihy: O radostech lidské duše, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
Několik kapitol z této knihy naleznete zde
