V každém vztahu existují problémy
V každé rodině a ve všech dalších vztazích existují mnohé problémy a někdy dojde i na hádku a ošklivá slova. Jistě, jsme lidé, jsme slabí a všichni máme zkušenost s tím, že jsme nějak přispěli k hádce. Chtěl bych však říci: pokud se v rodině pohádáme, nedovolme, aby den skončil bez usmíření. Dříve než skončí den, usmiřme se! A víte proč? Protože studená válka nastupující den poté je pro vztahy velmi nebezpečná a může být jako neošetřená otevřená zanícená rána, ve které se šíří infekce dál. Vztah tak churaví a chřadne.
Tři naprosto důležitá slova do všech vztahů
Existují tři slova, která musíme vždycky střežit a naučit se používat: „dovolíš“, „děkuji“ a „promiň“.
„Dovolíš“ - abychom nevstupovali do života druhých dotěrně. „Dovolíš, mohu udělat to či ono, myslíš, že bych mohl udělat toto?“ „Dovolíš?!“ „Dovolíš“ tedy slouží vždy k tomu, abychom nebyli dotěrní.
„Děkuji“ náleží k pomoci, k tolikeré službě, kterou si v rodině navzájem prokazujeme. Vždycky poděkuj! Vděčnost je krví ušlechtilé duše a mízou životodárného vztahu.
A pak, slovo, které se vyslovuje nejhůře: „Promiň“. Pravidelně se dopouštíme ošklivých věcí a často se někdo může cítit dotčen. Proto nezapomínejme říkat: „Promiň mi to!“
Nezapomínejte na tato tři slova: „Dovolíš“. „děkuji“, „promiň“. Pokud se v rodině používají tato tři slova, rodina je v pořádku. A platí to samozřejmě i pro širší rodinu a další vztahy. Nenavykne-li si rodina na odpouštění, roznemůže se a postupně se hroutí.
Přecitlivělost na jakékoliv pochybení
Jestliže svolíme, aby zlé smýšlení a neodpuštění proniklo do našeho nitra, dáváme prostor zášti, která se zahnízdí v našem srdci a začne se šířit. V člověku pak tato zášť nepozorovaně narůstá a přidává se k ní i nevědomá touha po odplatě a mstě.
Opakem zášti je ale právě odpuštění, které se zakládá na pozitivním postoji, na úsilí pochopit slabost druhého a snaze najít pro něj omluvu podle příkladu Ježíše, který říká: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí“ (Lk 23,34). Ale my máme často sklon vyhledávat stále víc vin, představovat si větší zla, předpokládat všelijaké druhy zlého úmyslu, a tak zášť narůstá a zakořeňuje se v nás. Tímto způsobem může jakýkoli omyl nebo pád partnera poškodit pouto lásky a stabilitu rodiny. Někdy je problém v tom, že se všem věcem připisuje stejná závažnost, což s sebou nese nebezpečí, že se staneme neúprosnými vůči jakémukoli pochybení.
Každá rodina ví, jak slepá sebeláska, nesvornost, napětí a konflikty těžce zraňují její společenství a mnohdy je i smrtelně zasáhnou. Odtud ony mnohonásobné a rozmanité formy rozvratu v rodinném životě.
Nikdo neříká, že odpuštění je snadné
Když se nám dostalo urážky nebo zklamání, je odpuštění možné a žádoucí, nikdo však neříká, že je snadné. Je pravda, že „rodinné společenství se může udržet a zdokonalovat jenom s velkým duchem sebezáporu a obětí. Vyžaduje skutečně velkodušnou ochotu všech a každého jednotlivce k porozumění, k snášenlivosti, k odpuštění, k smíření.
Dnes víme, že abychom mohli odpustit, musíme projít osvobozující zkušeností pochopení a odpuštění sobě samým. Naše chyby nebo kritický pohled lidí, které milujeme, často způsobily, že jsme k sobě ztratili úctu. Tak si nakonec začneme na ostatní dávat pozor, vyhýbáme se náklonnosti k nim a v osobních vztazích se projevujeme ustrašeně. Ale svalování viny na druhé nám poskytne jen falešnou úlevu. Je třeba se modlit nad vlastním příběhem, přijmout sebe, umět žít se svými limity a také si odpustit, abychom měli stejný postoj odpuštění také k druhým.
To ale předpokládá zakusit, že nám odpustil Bůh. Přijmeme-li, že Boží láska k nám je bezpodmínečná, že Otcovu náklonnost si nelze koupit ani zaplatit, pak budeme moci milovat nade všecko, odpouštět druhým i v případě, že se k nám zachovali nespravedlivě. V opačném případě náš rodinný život přestane být prostorem porozumění, podpory a povzbuzení, a stane se místem ustavičného napětí a vzájemného trestání se.
Vhodná slova chrání a živí dobré vztahy
Láska spojuje a pomáhá členům rodiny jít ve všech obdobích vpřed. Proto je třeba ustavičně pečovat o gesta, která tuto lásku vyjadřují bez skrblení, hojným užíváním ušlechtilých výrazů. A opět opakuji: V rodině je nezbytné používat tři slova. T ř i s l o v a: dovol, děkuji, promiň. Tři klíčová slova!
Když členové rodiny nejsou neomalení a žádají o ‘dovolení’, když v rodině nejsou sobci a naučí se říkat ‘děkuji’ a když si v rodině někdo uvědomí, že udělal něco ošklivého, a umí požádat ‘odpusť mi’, ’promiň ’, v takové rodině je pokoj a radost.
Nebuďme skoupí v užívání těchto slov, buďme štědří a opakujme je každý den, protože mnohé mlčení tíží, často i v rodině, mezi mužem a ženou, mezi rodiči a dětmi, mezi sourozenci. Zato vhodná slova, řečená ve správnou chvíli, chrání a živí dobré vztahy a lásku každý den.
