Setkávání s Bohem není vždy jednoduché.
Někdy si člověk připadá, jako by stál před vysokou zdí.
Kamarád mi namaloval obraz
V závěru Bible, v knize Zjevení svatého Jana se píše: „Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou“ (Zj 3,20). Jeden anglický malíř jménem William Holman Hunt převedl tento verš na plátno a své dílo nazval „Light of the World“ (Světlo světa); lidově se mu začalo říkat „Jesus at the Door“ (Ježíš u dveří). Obraz vznikl v roce 1854 a uchovává se v katedrále svatého Pavla v Londýně. V roce 2009 jsem požádal svého dobrého kamaráda a malíře Jean-Pierra Kolasinského, aby mi namaloval podobný obraz, jen aby přidal pár detailů. Obraz jsem nazval právě „Dveře srdce“.
Na obraze vidíme Ježíše, který klepe na dveře domu. „Hle, stojím přede dveřmi a tluču.“ Dům představuje život každého z nás a dveře symbolizují dveře našeho srdce. Na první pohled máme dojem, že dům je opuštěný, protože dveře jsou celé zarostlé plevelem a trním, ze střechy se plazí břečťan. Jenže dům je obydlený, uvnitř se svítí. Dveře, u kterých Ježíš stojí, se zjevně dost dlouho nepoužívaly. Možná, že se o to víc využívaly jiné dveře vedoucí na ulici: Jsou to krásné dveře, představují třeba umění, sport nebo sdílení s druhými. A další, už poněkud ošklivější dveře představují sobectví, lačnost po penězích nebo žárlivost. Na tom tolik nesejde. Pro nás je důležité, že dveře vedoucí k Bohu se už dlouho neotevřely. Ježíš to ale nevzdává, dál tiše klepe. Jako by k nám obracel svůj tázavý pohled: „Myslíš, že mi někdy otevře?“
Je zamčeno. Zevnitř.
Malíře jsem požádal, aby na dveře přimaloval klíčovou dírku. Možná, že je zamčeno. Tolik žen a mužů uzamklo svá srdce… Otočím klíčem - protože moji rodiče se rozvedli. Znovu otočím klíčem - protože jediná osoba, která mi vyprávěla o Bohu, moje babička, zemřela navzdory mým dětským modlitbám. Mohu zamknout na další západ - kvůli těžké zkoušce, nemoci, studijnímu nebo pracovnímu selhání. A ještě znovu - protože se mi zdá, že Bůh je hluchý a neslyší mé modlitby. Další cvaknutí - protože Bůh se jeví zcela bezmocný vůči až pohoršlivému zlu. A definitivní otočení klíčem - protože podle všeho je snazší žít, jako by Bůh vůbec nebyl.
Když mi toto dojde, je třeba pojmenovat, kdy a proč jsem se takto uzavřel či zatvrdil. Aniž bych si to uvědomoval, tyto mé bloky mohly způsobit, že jsem nevnímal Boží volání. Jakmile si začnu tyto věci uvědomovat, začínám odemykat – mé srdce se začíná otvírat.
Vyrážet dveře není Boží styl
Na obrazu si můžeme všimnout dalšího zvláštního detailu, který je patrný už na původním plátně Williama Hunta. Na dveřích chybí klika. Nějaká tam přece musí být, jinak by dveře nefungovaly. Jenže klika je pouze zevnitř… na naší straně!
To se vztahuje na každého z nás – Ježíš klepe na dveře našeho srdce, ale sám nikdy nepoloží ruku na kliku, aby si otevřel. Vyrážet dveře, to není jeho styl. Je ohleduplný a plně respektuje naši svobodu. Je na nás, jestli ho zaslechneme. Je na nás, zda mu otevřeme.
Ťukání Pána Boha na dveře našeho srdce se projevuje mnoha způsoby: prostá krajina, setkání, svědectví, inspirativní kniha, film, radostná nebo naopak smutná událost… Jestliže zaslechneme jeho hlas, stačí mu otevřít a říct: „Vejdi, Pane, a zůstaň u mě!“
A Bůh se v našem životě záhy projeví. Nám lidem trvá někdy dlouho, než Bohu otevřeme, ale pokud my lidé bušíme s upřímností na jeho dveře, on neotálí a své srdce nám otvírá, věrný svému slovu: „Hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno.“ (Mt 7,7)
Nikdo není vyloučen
„Zvu každého křesťana v jakékoli situaci k tomu,
aby se ještě dnes navrátil ke svému osobnímu setkání s Ježíšem Kristem,
nebo alespoň aby učinil rozhodnutí, že se s ním chce setkat
a že ho bude každý den bez ustání hledat.
Nikdo nemá sebemenší důvod myslet si, že se ho toto pozvání netýká.
Nikdo není vyloučen. Kdo se k tomu odváží, nebude Pánem zklamán,
a kdo učiní malý krůček směrem k Ježíši,
objeví, že on už na jeho příchod čekal s otevřenou náručí.
Nyní je chvíle, kdy je třeba říci Ježíši Kristu:
´Pane, nechával jsem se oklamávat,
tisícero způsoby jsem unikal před tvou láskou,
ale nyní jsem znovu zde, abych obnovil své spojení s tebou.
Potřebuji tě. Pane, přijmi mne opět do své vykupitelské náruče.´
Moc nám prospěje vrátit se k němu, poté co jsme se ztratili!“ (papež František)
