Najednou jsem měla málo kamarádek
V prvních letech po svatbě jsem měla jen málo kamarádek. Nejenže jsem se nedávno přistěhovala z jiného konce Spojených států, takže řada přítelkyň zůstala stovky kilometrů daleko, ale navíc jsem konvertovala ke křesťanství, což mi úplně změnilo pohled na svět. Hledala jsem, jak prožívat přátelství s dosavadními kamarádkami, které nebyly ani věřící, ani vdané. A mnoho nových vztahů jsem zatím nenavázala; cítila jsem se velmi osamělá.
Rozmlouvala jsem s Bohem, protože jsem neměla s kým mluvit
Máloco dokáže živit vztah k Bohu tak vydatně jako samota. V té době jsem s ním často rozmlouvala už proto, že jsem jinak neměla s kým mluvit. Myslím, že Bůh věděl, že během prvních let po svém obrácení s ním potřebuju trávit více času, a proto mi asi žádné blízké přátele neposílal. Nikdy mu za to nepřestanu být vděčná.
Stydím se za své obavy, tak je ukrývám. Ale ony se rozrůstají
Odvrácenou stranou samoty však bývá plodná půda pro duchovní nástrahy. Mívám totiž sklon ukrývat své obavy hluboko v nitru. Stydím se za ně. Bojím se, jak by se ostatní tvářili, kdybych se o těch strašácích zmiňovala podrobně. Nahánějí mi hrůzu. Vlastně bych na ně nejradši pokud možno vůbec nemyslela. Zasunu je tedy tak hluboko, aby si k nim nenašel cestu ani paprsek světla. A tam mě postupně zevnitř užírají, živí se tmou a bobtnají do hrozitánských rozměrů. A protože tam hluboko není nikdo, kdo by jim odporoval, daří se jim přesvědčit mě o své neomylnosti. A tam mívají navrch. Jenže vždycky jenom tam.
Zatímco manžel pracoval často víc než čtyřicet hodin týdně a po večerech chodil do školy, já neměla žádnou spřízněnou duši, které bych se mohla svěřit, a tak měly moje strachy volné pole působnosti. Ničily naše manželství, bránily mi v duchovním růstu a působily, že jsem se téměř neustále zmítala v úzkostech a neklidu.
Našla jsem přítelkyni
A pak najednou díky Bohu nalezla přítelkyni. Tak blízkou, že by se dala nazvat spíš sestrou. Jenny se mi v životě zjevila ze dne na den a já měla ihned pocit, jako bych ji znala odjakživa. Od začátku jsem se jí mohla se vším svěřit a ona téměř všechny mé starosti dokonale chápala.
Můj manžel sice vždycky dovedl skvěle naslouchat. Ví, kdy je lepší mlčet a kdy zase promluvit. Umí moudře poradit a dívá se na mé slabosti s milosrdným nadhledem, ale chybí mu zkušenost ženy, matky a manželky, dokonce i konvertity. Jsem přesvědčená, že každá žena potřebuje přítelkyni nebo sestru, které se může občas svěřit. U sebe jsem si tím naprosto jistá. Než se v mém životě objevila Jenny, dlouhá léta jsem o někoho takového v modlitbách prosila, a jakmile jsem ji poznala, pochopila jsem, že Bůh mi celou tu dobu naslouchal. Ovoce našeho přátelství neslo jasné otisky Božích prstů.
Hned první den, kdy jsme se seznámily, ze mě začaly proudit na Boží světlo ty hluboko pohřbené strachy. Pod vlivem jejího soucitu ustupoval pocit hanby, lži se rozplývaly ve světle rozumného a realistického přístupu a ustrašenost mizela s vědomím, že už na své zápasy nejsem sama. Moje obavy byly vytaženy na světlo, kde pak neměly žádnou šanci.
Jistěže se nenechaly zahnat jen tak snadno, dodnes mi čas od času našeptávají různé děsivé lži. Předpokládám, že úplně se jich tady na zemi nezbavím nikdy. Občas klopýtnu, upadnu a na okamžik jim zase uvěřím. Někdy podle jejich zavádějících rad dokonce i jednám.
Chci v sobě ale nadále rozvíjet lásku, ochutnávat život plnými doušky, pěstovat přátelství, mluvit pravdu, přijímat dary a dělit se o ně!
