Občas se nám velmi uleví, když se nám na výletě z mlhy náhle vynoří rozcestník. Vždyť bloudění dokáže zmařit celý výlet a na vytoužený vrchol pak můžeme zapomenout, protože už nezbývá dost času. Na rozcestník nejsou kladeny vysoké požadavky. Nemusí být krásný ani umělecky ztvárněný. Musí jen poskytnout službu, která se od něho očekává. Jde o to, aby splňoval několik podmínek: je třeba, aby ukazoval správný směr, aby byl čitelný a konečně jeho poslání vyžaduje, aby stál na kraji cesty, nikoli uprostřed.
Bývá tomu tak i na našich životních poutích, že občas potřebujeme člověka plnícího funkci ukazatele cesty. Člověka, za kterého jsme vděčni, když se vynoří z okolní mlhy, uklidní nás a nasměruje. A pravdou je, že stejné nároky jako na rozcestník v horách klademe i na tohoto člověka.
Je třeba, aby byl pevně ukotven, aby se neodkláněl od svého přesvědčení a aby ukazoval správný směr k cíli. Křivě stojící rozcestníky navádějí vzhůru do iluze nebo dolů do banality.
Obyčejné rozcestníky na horách by se vlastně mohly stát příležitostí ke zpytování svědomí těchto ukazatelů cest působících v lidské rovině: rodičů, vychovatelů, učitelů, umělců, vědců, duchovních…
