Jestli je to příběh skutečný nebo vymyšlený, to nevím. Vyslechla jsem ho minulou neděli v kázání a velice mě pobavil. Co je však na něm nejcennější - přivedl mě k zamyšlení a ke zpytování svědomí.
Jeho hlavním hrdinou byl školáček, který se každou chvíli s někým popral. Jednoho dne se vracel z bitvy domů celý zakrvácený, špinavý, uválený, s natrženou košilí, poničenou aktovkou a hlavně se strachem z výprasku, který v podobných situacích pravidelně a nevyhnutelně následoval. Někdy dokonce dvakrát za sebou - ten první od maminky, ten druhý večer, když se vrátil táta z práce. Tentokrát kluk zazvonil u dveří do bytu, maminka otevřela, uviděla tu spoušť a už se nadechovala, že spustí starou známou písničku. Avšak dříve než stačila na rošťáka vztáhnout ruku, vztáhl přes práh do otevřené předsíně ruku on. Ne proti mamince, ale naproti mamince. Potlačil v sobě strach z výprasku, sebral všechnu odvahu a s důvěrou, že nebude odmítnut, ji vyzval: "Pozdravme se pozdravením pokoje!" Není třeba dodávat, že tím maminku totálně odzbrojil.
Nenechat zapadnout slunce nad svým hněvem je skvělá rada, skvělý návod pro toho, komu bylo ublíženo, kdo byl nějakým způsoben poškozen. V právnické mluvě by se řeklo pro "poškozeného". Tenhle rošťák nabízí hezké řešení. V jednom podobenství říká Bůh bohatému člověku, který si z nadúrody chtěl udělat zásoby na zbytek předpokládaného dlouhého života, doslova toto: "Blázne, ještě této noci budeš muset odevzdat svou duši a čí bude to, co jsi nashromáždil?" (Lk 12,20) V tomto případě jde sice o něco jiného, konkrétně o chamtivost, ale dá se docela dobře parafrázovat a použít i pro náš případ. Udělat maximum pro usmíření a to dříve, než zapadne slunce. Vždyť kdo z nás ví, že se ráno vzbudí? Nechci strašit zemětřesením nebo vlnami tsunami, stačí k tomu obyčejný infarkt.
Virtuální svět, ve kterém by všichni veškerá nedorozumění, bezpráví a křivdy řešili po vzoru onoho rošťáka, by se stal jednou velkou alternativní školou pro další generaci. Děti nás kopírují. Představujeme pro ně vzory. Učí se od nás.
Jeho hlavním hrdinou byl školáček, který se každou chvíli s někým popral. Jednoho dne se vracel z bitvy domů celý zakrvácený, špinavý, uválený, s natrženou košilí, poničenou aktovkou a hlavně se strachem z výprasku, který v podobných situacích pravidelně a nevyhnutelně následoval. Někdy dokonce dvakrát za sebou - ten první od maminky, ten druhý večer, když se vrátil táta z práce. Tentokrát kluk zazvonil u dveří do bytu, maminka otevřela, uviděla tu spoušť a už se nadechovala, že spustí starou známou písničku. Avšak dříve než stačila na rošťáka vztáhnout ruku, vztáhl přes práh do otevřené předsíně ruku on. Ne proti mamince, ale naproti mamince. Potlačil v sobě strach z výprasku, sebral všechnu odvahu a s důvěrou, že nebude odmítnut, ji vyzval: "Pozdravme se pozdravením pokoje!" Není třeba dodávat, že tím maminku totálně odzbrojil.
Nenechat zapadnout slunce nad svým hněvem je skvělá rada, skvělý návod pro toho, komu bylo ublíženo, kdo byl nějakým způsoben poškozen. V právnické mluvě by se řeklo pro "poškozeného". Tenhle rošťák nabízí hezké řešení. V jednom podobenství říká Bůh bohatému člověku, který si z nadúrody chtěl udělat zásoby na zbytek předpokládaného dlouhého života, doslova toto: "Blázne, ještě této noci budeš muset odevzdat svou duši a čí bude to, co jsi nashromáždil?" (Lk 12,20) V tomto případě jde sice o něco jiného, konkrétně o chamtivost, ale dá se docela dobře parafrázovat a použít i pro náš případ. Udělat maximum pro usmíření a to dříve, než zapadne slunce. Vždyť kdo z nás ví, že se ráno vzbudí? Nechci strašit zemětřesením nebo vlnami tsunami, stačí k tomu obyčejný infarkt.
Virtuální svět, ve kterém by všichni veškerá nedorozumění, bezpráví a křivdy řešili po vzoru onoho rošťáka, by se stal jednou velkou alternativní školou pro další generaci. Děti nás kopírují. Představujeme pro ně vzory. Učí se od nás.
MUDr. Marie Svatošová (* 1942)
