Když náš syn Jára dokončil gymnázium, chtěl dělat dětskou medicínu – byl to jeho ideál, ale nedostal se na ni, protože neměl příslušné doporučení Komunistické strany. Podobně to dopadlo s jeho zájmem o psychologii. Jednou jsem se vracel autem z kázání v Jindřichově Hradci a vzal jsem stopaře. Vyprávěl mi, že měl podobné těžkosti jako můj syn. Zkoušky na humanitní obor udělal na výtečnou, ale pro údajný nedostatek míst ho nepřijali. Potom řekl větu, která rozhodla o budoucnosti našeho syna: „Teď půjdu k přijímacím zkouškám popáté. Pokud mě zase nevezmou, rozhodl jsem se jít na stavařinu. Lidi potřebují bydlet za každého režimu a já jim budu stavět baráky. Je to užitečná práce.“ A to byl podnět pro našeho Járu.
Ale ani přijímačky na stavařinu nebyly tak snadné. Jára dostal formulář s otázkami. Jsou vaši rodiče v KSČ? – Ani jeden. Jste členem SSM? – Ne. Sourozenci v SSM. – Ne… Všechno to mluvilo jasnou řečí, navíc se jeden profesor syna zeptal: „Vy chodíte do kostela, že? To vás k tomu rodiče nutí?“ Járovi ruply nervy, řekl, že do kostela chodí, protože to sám chce. Vstal a rozmrzele z vlastní iniciativy od přijímací zkoušky odešel. Načež za ním ten profesor někoho poslal. „Jste přijat, pane Křivohlavý. Kdybyste řekl, že vás do kostela nutí chodit rodiče, nevzal bych vás.“
Se svolením zpracováno podle knihy: Dvě lásky,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Několik kapitol z této knihy naleznete zde.
