Jednou nám onemocněl češtinář. Na hodinu za něj přišel zaskočit doktor Bedřich Slavík, pozdější slavný literární vědec. Vykládal nám o Vítězslavu Nezvalovi a o celý tý situaci v současný poezii, český i světový. To mě obrovsky zaujalo. V kvartánské čítance byl tehdy třetí zpěv z Edisona a já jsem se ho pro potěšení naučil nazpaměť. Jen tak pro sebe, nikde jsem to nerecitoval. Ta hodina s Bedřichem Slavíkem je pro mě nezapomenutelná. Dodneška ho vidím, jak sedí za katedrou a mluví. On mluvil tak, že hořel. Doslova. Tak zanícenej pro to byl. Já říkám, jemu hořely tváře, nám hořely uši.

Dovedl si naprosto získat posluchačstvo. No a my jsme si pak začali půjčovat poezii z naší školní knihovny. A co je důležitý, v knihovně ta poezie byla. Pro mě to byl impuls, že jsem se začal o poezii zajímat do hloubky, nejenom tak jako běžně. Měli jsme doktora Slavíka jednou jedinkrát, ale co to znamenalo! Někdy se ukáže, že jedna vyučovací hodina má větší význam než celej školní rok.

Když jsme pak byli v kvintě, konala se soutěž s názvem Certamen Rhapsodicum. Soutěž pražských klasických gymnázií v přednesu klasických děl. Arcibiskupské gymnázium se jí účastnilo. Postoupili jsme tehdy do výběrového kola a po něm na hlavní koncert finalistů v divadle Unitarie. Recitoval jsem tam Forsitan et Priami fuerint quae fata requiras, smrt Priamovu z Aeneidy. Náš řečtinář, pater Opavský, který vedl taky gymnaziální sbor, s námi nastudoval řecké a latinské písně a sborově jsme je tam zpívali. V Praze z toho tehdy bylo úplný haló, protože nikde nikdo klasickým jazykům tolik péče nevěnoval. Tenkrát tam arcibiskupské gymnázium zvítězilo na plný čáře. Bylo to nejlepší klasické gymnázium v Praze.

***

Se svolením zpracováno podle knihy rozhovorů s Radovanem Lukavským: Rozhovory s dědečkem, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství. Několik kapitol z této knihy naleznete zde

Internetový rozhovor s Radovenem Lukavským, který proběhne počátkem června 2007, naleznete zde.