Žasnu nad tím, kolik času jsem v mládí promarnila
v obavách, co si o mně druzí pomyslí
Chce se mi riskovat,
ztrácet i truchlit, a znovu milovat
Teď když mi táhne na čtyřicítku, žasnu nad tím, kolik hodin jsem v mládí promarnila v obavách, co si o mně druzí pomyslí. Přemýšlím, kolik radosti a krásy jsem asi propásla, když jsem chodila s hlavou sklopenou a se strachem, že si mě všimne někdo, komu se nebudu zamlouvat a kdo mě třeba urazí. Myslím, že s tím jsem už jednou provždy skoncovala. Stačilo! Poté, co jsem konvertovala ke křesťanství, se mi úplně změnil pohled na svět.
Místo toho chci v sobě rozvíjet lásku, ochutnávat život plnými doušky, pěstovat přátelství, mluvit pravdu, přijímat dary a dělit se o ně. Chci zpívat a tančit a klidně ze sebe třeba dělat blázna. Chci být empatická a opravdová, velkorysá a laskavá. Chci věci zkoušet, selhávat a padat… a pak to zkoušet zas a znovu, se smíchem a někdy i s pláčem. Chce se mi riskovat a investovat, ztrácet a truchlit, a znovu milovat.
Jednou z cest k naplněnému životu
je smířit se se svou zranitelností
Chci zažít plnost lidské zkušenosti a postupně zjišťuju, že jednou z cest k tomuto cíli je smířenost se svou zranitelností. Přijmout skutečnost, že ne každý mě bude mít rád, jak bych si přála, což mě odjakživa děsilo. Mnohem děsivější mi teď ale připadá možnost, že by mi život mohl utéct pod rukama jen kvůli strachu, že se spálím.
Jeden kamarád mi s oblibou připomíná, že to většinou „není o mně“. Někdo mi neodpověděl na e-mail? To přece není o mně. Ten chlad, který čišel z přítelkyně, když jsme se potkaly v obchodě? To není o mně. Někdo nepřijal moje pozvání? To taky není o mně. „Hallie,“ povídá mi, „vždyť ve skutečnosti nevíš, oč jde. Třeba si ta žena vyslechla zdrcující diagnózu, pohádala se s manželem, nebo ji prostě život příliš zmáhá. Takže pokud jsi jí neprovedla nějakou podlost, nejspíš to vůbec není o tobě.“
Naštěstí přece máme Boha!
Většinou tuším, že kamarád má pravdu. Je dobré mít to na paměti. Jenže občas to přece jen může být o vás, nebo přinejmenším namířené proti vám. Lidé na vás mohou plivnout, nebo se dokonce rozhodnout, že s vámi končí. Ovšem chceme-li žít naplno a pořád se jen netrápit reakcemi druhých, musíme se naučit s tím vyrovnávat. Je přece jisté, že tu a tam utrpíme zranění. To platí o každém z nás. Žijeme ve světě plném lidí se zraněnou duší a takoví lidé mají bohužel tendenci kolem sebe kopat.
Ale víte co? Naštěstí přece máme Boha. Toho, který je všudypřítomný, neskonale dobrý a vždy připravený nás zvednout, oprášit a vyslat nás za novým dobrodružstvím. Šťastnou cestu, přátelé!
