Stávat se sám sebou a ne někým jiným...

Každý z nás je jedinečný
díky touhám, schopnostem i osobním rysům…

Každý z nás má jedinečné povolání – díky touhám, schopnostem, talentům i osobním rysům, které do nás Bůh vkládá. Bůh ví, že naše nejhlubší touhy přinesou radost nám i světu. Netýká se to však jen práce, zaměstnání nebo kariéry. Povolání nemusí mít nic společného s naší nynější prací.

Nejhlubším povoláním je
stát se tím, kým jsme,
stát se svým „pravým já“,
takovým člověkem,
jakým nás Bůh stvořil
a jakým nás povolává být.

Součástí této cesty je přijetí toho, že si nás Bůh už zamiloval. A že nás miluje takové, jací jsme. Ať už jsme muž či žena, mladí či staří, bohatí nebo chudí, všichni jsme Bohem milováni. Bez ohledu na to, jak se na sebe díváme, na nás Bůh hledí s láskou. Je těžké tomu uvěřit? Budu vám vyprávět příběh o sebepřijetí.

Bezruký muž se ucházel o pozici herce.
A jak dopadl při pohovoru? 

Znám jednoho člověka. Jmenuje se Rick Curry a je velmi společenský a bystrý. Před léty založil Národní divadelní dílnu postižených. Rick se totiž narodil bez pravé ruky, a přesto byl nakonec nějakou dobu hercem.

Národní divadelní dílna postižených vznikla poté, co se Rick na základě inzerátu zúčastnil jednoho divadelního konkurzu. Tehdy přišel do kanceláře divadelní společnosti, a když si žena, která tam seděla, všimla, že mu chybí ruka, zeptala se: „To je vtip, ne? Kdo vás sem poslal?“ Rick jí odpověděl: „Já Vám asi nerozumím. Přišel jsem prostě na konkurz.“ Ona: „Ale prosím vás! Kdo vás navedl? Tohle už je moc!“ Neviděla před sebou herce, možná ani lidskou bytost, ale jen hloupý žert. To Ricka vedlo k tomu, aby založil školu pro postižené herce. Národní divadelní dílna postižených řadu let pak připravovala postižené herce na různé konkurzy.

Vykřikla: „Já tě mám ráda takového, jaký jsi!“

Ale chci se s vámi o Rickovi podělit o něco jiného. Když byl malý kluk, byla do USA přivezena část ostatků svatého Františka Xaverského -  a sice šlo o část předloktí. Nekatolíkům se to může zdát divné, ale pro mnohé katolíky je tato relikvie vzácná.

Rickovu učitelku v první třídě, napadlo, že by bylo dobré, kdyby Rick tu ruku uviděl – nečekala sice od toho žádný zázrak, ale říkala si, že by to mohlo být nějak dobré. Zázrak nečekala ani jeho maminka, ale přesto napsala Rickovi omluvenku z vyučování, aby se na relikvii mohl podívat. Rickovi spolužáci z katolické školy se ale intenzivně modlili za zázrak – aby se Rick vyléčil a byl jako ostatní děti ve třídě. Když maminka přišla Ricka vyzvednout, aby ho vzala do katedrály, celá třída byla jako na trní.

V katedrále se vinul obrovský zástup lidí. Vzhledem k množství lidí organizátoři oznámili, že návštěvníci se budou moci pouze dotknout relikviáře – skleněné krabičky s částí Františkovy ruky. Nebylo tedy možno relikviář políbit, jak doufali někteří zbožní katolíci. Když ovšem kněží uviděli chlapce bez pravé ruky, řekli jeho matce: „Nebojte se! On ji samozřejmě bude moci políbit!“  Rick sám ale po takovém „vyléčení“ netoužil. Políbil sice relikviář, ale pahýl pravé ruky si přitiskl k tělu – a doufal, že nezačne růst. Cestou domů si ruku neustále kontroloval. Nic se nestalo, žádný zázrak. Přišel do třídy a spolužáci vypadali zklamaně.

Jeden člověk ale reagoval úplně opačně. Když se večer vrátil domů, jeho sestra Denisa se schovala v obýváku za závěsem. Pak vykoukla a při pohledu na Ricka zajásala: „To je skvělý!“ vykřikla, „jsem tak ráda, že se nic nestalo. Já tě mám totiž ráda takového, jaký jsi!“

A přesně to je způsob, jak nás má rád i Bůh: takové, jací jsme. Rick na její slova nikdy nezapomněl. Pomohla mu vnímat jeho postižení jako dar, jako vstupenku do srdcí druhých i jako připomenutí, že máme být v životě vděční za všechno. Nedávno mi Rick vysvětlil, že postižení je pro člověka negativní „jen do té míry, v jaké vnímá negativní dojmy druhých“. A tak se v ten den zázrak nejspíš stal.

V čem je problém sebepřijetí?

Přijmout sám sebe je prvním krokem k naplnění svého života. Cesta k sebepřijetí ale může být pro mnohé náročná. Dospělí a děti z národnostních menšin, s tělesným postižením, z nefunkčních rodin, se závislostmi, sociálně vyloučení nebo ti, kdo se cítí nepřitažliví, nevzdělaní či nechtění, musí léta zápasit, než sami sebe přijmou jako milované Boží děti.

Je to však velmi důležité. Mnozí lidé, kteří jsou nějak „jiní“ mi říkají, že jejich duchovní cesta začala doopravdy až poté, co přijali sami sebe takové, jací jsou – tedy tak, jak je Bůh stvořil. Vidět sám sebe takto a – což je důležitější – dovolit Bohu milovat je, jací jsou, a ne jaké by je snad chtěla mít společnost, je důležitým krokem v jejich vztahu k Bohu.

Základní problém sebepřijetí a docenění vlastní osobnosti spočívá ve falešné představě, že k tomu, abychom byli naplnění, užiteční či šťastní, se musíme stát někým jiným – nebo rovnou dokonalými. Mladá maminka, která se stará o své děti, si třeba smutně povzdechne: „Ze mě nikdy nebude Matka Tereza.“ Jejím posláním je ale být starostlivou matkou. Každý máme být sám sebou.

Proč bychom se měli stávat někým jiným?
Mějme na paměti, že cestou ke štěstí
je naše vlastní povolání – ne povolání někoho jiného.
Na cestu do nebe nepotřebujeme cizí mapu.
Bůh vložil do naší duše vše potřebné.