Kostel není obyčejná stavba
Do kostelů často vstupujeme jako do památných prostor, a to s jistou zvědavostí, co tam uvidíme. Nejsme-li jen sběrači fotografií míst, která jsme navštívili, na chvíli se zastavíme. Mnohdy pak vnímáme zvláštní atmosféru, která někoho těší, jiného možná uvádí do rozpaků. Jsou ovšem také kostely, které nás ničím zvláštním nepřitahují, tak jsou nenápadné a jakoby „obyčejné“. V každém případě není kostel tak obyčejná stavba jako obytný dům, obchod nebo továrna. Čím ale je? Proč byl postaven a proč tu stojí?
Slovo „kostel“
České slovo „kostel“ vzniklo z latinského „castellum“, což znamená tvrz. Kostely totiž byly od počátku budovány zpravidla jako pevné zděné stavby, které ve středověku plnily mimo jiné funkci útočiště pro obyvatele chatrných obydlí při přepadení. To ovšem nebyl hlavní účel kostelů. V jiných jazycích je již slovo pro označení kostela mnohem přiléhavější: pro kostel a církev je užito stejné slovo. V němčině (Kirche), v ruštině (cerkov), ve francouzštině (eglise), v italštině (chiesa) nebo v angličtině (church) vždy znamenají kostel i církev. Kostel je totiž „dům církve“, totiž dům, ve kterém se církevní obec, společenství křesťanů, shromažďuje ke mši, čili ke slavnosti, která má svůj kořen v Ježíšově poslední večeři s jeho učedníky. Toto je jeho hlavní účel. Tak je kostel dědicem dávného večeřadla v Jeruzalémě, kde se před dvěma tisíciletími poslední večeře konala. Kostel je prostorem i pro jiné bohoslužby, jako jsou svatba, křest, rozloučení se zesnulým. Je to, stručně řečeno, prostor ke shromáždění křesťanů, kteří se v něm společně modlí, i prostor pro jednotlivce, který se mimo bohoslužbu modlí sám.
Výzdoba kostela
Stalo se zvykem, že si křesťané tento prostor zdobili architektonicky i výtvarnými díly, někdy velmi nákladně, jindy prostě. Do kostela umístili předměty, které jsou potřebné k bohoslužbě, výtvarná díla, která připomínají osoby a děje z Bible i ze života světců, a také výtvarná díla, která prostě kostel zdobí. K tomu se časem přimísilo někde i dost nevkusu, podobně, jako tomu bylo a je i u jiných budov a místností, které slouží širší veřejnosti. V druhé polovině minulého století se katolická církev při stavbě a úpravách kostelů vracela k původní jednoduchosti těchto staveb, kde je interiér určitým způsobem vyzdobený, ale ne přezdobený. V Praze to například platí o kostele ve Strašnicích nebo o sakrálních prostorách v komunitních centrech v Nových Butovicích nebo na Jižním Městě.
Je stavba kostelů pouze historickou záležitostí?
Např. v Praze byl ve dvacátém století poslední nový kostel postaven začátkem druhé světové války (kostel sv. Jana Nepomuckého v Košířích). Další kostel byl dokončen až v roce 1994 (kostel Neposkvrněného početí Panny Marie ve Strašnicích). Během války a následně během komunistické totality nebylo možné kostely stavět. Proto u řady lidí vznikl dojem, že kostely jsou pouze historickou památkou, nikoliv součástí nově budovaných sídlišť, jak tomu bylo v mnoha jiných evropských zemích.
Kostel nás pojí s předešlými generacemi
V naší zemi máme většinu kostelů starých řadu staletí. Podle toho, kdy byly postaveny či upraveny, obdivujeme v nich gotickou architekturu, barokní výzdobu nebo prostou venkovskou snahu o vyzdobení místa, které má jiný účel než ostatní stavby. Řada staletí, po kterou kostel stojí, nepředstavuje jen architektonickou historii. Kostel je kamenným památníkem minulých generací, které ho postavily, byly v něm křtěny, oddávány, modlily se v něm a s nimiž se zde jejich blízcí loučili při pohřbu. Je pamětníkem modliteb, nadějí, zklamání a lidských bolů. Je místem skutečně úctyhodným pro každého, kdo vnímá cenu života druhých lidí, živých i zesnulých. Nejen svou stavbou a výzdobou, ale tím, co se v něm od jeho postavení před desítkami let či před staletími až do dnešních dnů koná, je kostel svědkem a památníkem žité víry. Tedy skutečnosti, na kterou je možno navázat i dnes…
Letáky k Noci kostelů
Leták pro děti
