Napadlo vás, proč přicházíme na svět jako neschopná, bezbranná a bezmocná miminka? Vždyť to Bůh mohl vymyslet tak, abychom se rodili fyzicky, mentálně i citově dospělí, jako to udělal u Adama a Evy. Zdá se, že důvod je prostý: přeje si, aby se rodina stala místem, kde bude přebývat jeho láska. Místem, kde děti vyrůstají v bezpečí, s vědomím, že jsou chápány, milovány a přijímány. Kde se naučí vidět samy sebe, jak je vidí Bůh. Jako někoho, kdo je chtěný, důležitý, kdo má cenu, na kom záleží.

Možná si při čtení těchto řádek říkáme: Tak v tom tedy moji rodiče totálně selhali. Nebo pokud jsme sami rodiči: tak tomuto jsem tedy rozhodně nedostál. Ach jo. Četl jsem o ženě, která se nemohla modlit. Nebe jí připadalo jako cihlová zeď. Nevzpomínala si, že by k ní někdy Bůh promluvil. Pak pochopila, že Boha vidí jako svého vlastního otce, který byl velmi tichý a plachý. Měl ji rád, ale nikdy jí to neřekl a i jinak s ní mluvil jen zřídka. Je to tak: všechno, co dělají rodiče, vytváří v dětech obraz toho, jaký je Bůh. Později, až vyrostou a narodí se znovu, naučí se rozumem, že Bůh je přátelský, dobrý a plný lásky. Ale srdce jim stejně říká, že Bůh je přesně takový, jako byli otec a matka. Rodiče zranění svými rodiči zraňují své děti…

Nebeský Otec nás na krátkou dobu svěřil našim pozemským rodičům, aby nás pár let zahrnovali stejnou láskou, jako je ta jeho, aby nás připravil pro svou lásku. Možná se to povedlo jen částečně nebo vůbec, a proto teď pro nás poznávání, prožívání a předávání jeho lásky není tak snadné. Ale On své možnosti, jak se nám dát poznat, nevyčerpal! Jen je důležité, abychom to nevzdali a začali tím, že odpustíme svým rodičům, že nám nevěnovali tolik pozornosti, starostlivosti a lásky, kolik měli. A pokud už máme děti, že totéž odpustíme i sami sobě.

***

Se svolením převzato z knihy: O Boží otcovské lásce s Karlem Řežábkem, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství. Několik kapitol z této knihy naleznete zde.